30.6. 2023 Red Baron Band – Last Chance recenze  hodnocení: 8/10 

Zdroj: Czech Blade

3.února 2017 se na stránkách kapely RED BARON BAND objevila zpráva, že i přes čerstvý odchod zpěvačky Moniky Infernalis kapela natáčí demoverze osmi písní pro připravované páté studiové album, a i přesto, že není jasné, kdo bude stát za mikrofonem, práce na desce pokračují dál. V létě roku následujícího do RED BARON BAND přišla Marika Postlerová a když se vše usadilo, začalo se na jaře roku 2020 nahlas mluvit o vydání alba. Kytarista a skladatel Pavel Kowacz upřesnil, že z původního záměru z deseti skladeb přežilo devět kousků, ke kterým kapela připojila položku „Silent Room“, a již před lety chystaný název alba „Last Chance“ měl dle Pavlova vyjádření s nadsázkou vypovídat o tom, že je to určitá poslední šance udělat pořádnou desku, za kterou si kapela bude stát. Nicméně to zabralo ještě další tři roky, než se „Last Chance“ dočkalo fyzické realizace…

Na dobré věci se vyplatí počkat. Platí to i v případě „Poslední šance“ RED BARON BAND. A jelikož tvorba kapely je neodmyslitelně spojena se staromilským hard rockem, je svým způsobem nepodstatné, jak dlouhé období tvorba desky zabrala, neboť v tomto žánru žádné moderní trendy už nemají na výslednou podobu pražádný vliv (snad jen fakt, že retro vlna docela slušně nabírá na síle, může hrát RED BARON BAND trochu do karet). A byť stoprocentně konstantní albová sestava nikdy nebyla doménou RED BARON BAND, s příchodem Mariky Postlerové (kterou je možné přichytit i u kláves) bylo jasné, že kapela překoná svůj další milník a poprvé svěří nejviditelnější post ženě. Byť nelze říct, že by nová zpěvačka byla jasnou dominantou nahrávky, od úvodní nejchytlavější položky „Victoria“ je zjevné, že její živě smyslný a smyslně živý hlas je pro potřeby RED BARON BAND skvělou volbou.

Kdyby se album odehrávalo celé v tak uvolněné náladě, jako naznačuje „Victoria“, asi by spolehlivě fungovalo stejně dobře, nicméně u RED BARON BAND platí, že kořeny hard rocku rádi odhalují v celé jeijch šíři. Proto na barevném albu není nouze o lehce psychedelické nálady, očouzené blues, progresivní postupy, či rozsáhlé instrumentální pasáže a hlavně všudypřítomnou atmosféru let dávno minulých. RED BARON BAND jsou trochu chameleonsky schopni vás oslovit a zaujmout v různých náladových rozpoloženích, na „Last Chance“ se najde prakticky pro každou příležitost ideální položka. Osobní tip na nejchutnější (a zároveň nejpestřejší) jednohubku patří titulní skladbě, která se z velmi dramatického výrazu zlomí do podivně rozvláčné atmosférické pasáže, aby znovu najela na strhující hutný výraz, ovšem suverenitou, muzikantskou jiskrou a dobrými nápady je nabité celé album.

„God bless girls like Victoria…“ a zjevně i „…girls like Marika“, takže první album v dějinách RED BARON BAND, na němž hlavní roli hraje zástupkyně něžnější poloviny lidstva, dopadlo podle očekávání – na jedničku.

Původně zveřejněno na METAL FOREVER & METAL MAN

21.6. 2023 Kapela Red Baron Band vydává páté album Last Chance

Zdroj: Rockový svět

Holy Water předchází vydání pátého studiového alba RED BARON BAND které dostalo název Last Chance a vyšlo 2.6. u britského labelu Roulette Media. Po dvou úspěšných singlech Victoria a Without You je třetí ukázka z nového alba vybraná monumentální balada Holy Water. Píseň o naději napsal kytarista Paul Kowacz už v roce 2010 krátce po vydání zatím poslední studiové desky Reflections. Od té doby jí kapela hrála na koncertech a ve studiové podobě vychází právě na nové desce Last Chance. Píseň doprovází i atmosférický černobílý video klip.

Celé album vychází v digitální podobě a na Cd 30.6. a na vinylové desce 28.8.2023

Samotné album Last Chance má zajímavou historii vzniku. Album bylo připravené k natáčení už v roce 2014 ale kvůli personálním změnám za mikrofonem se nahrávání několikrát odložilo. V roce 2016 se dokonce muselo nahrávání zrušit dva týdny před zablokovaným termínem ve studiu. V roce 2018 do kapely přišla nová zpěvačka Marika Postlerová a kapela se konečně mohla připravovat na nahrávání ke kterému došlo na začátku roku 2019. V tomto čase ke skladbám které už měla skupina připravené přibyla nová píseň Silent Room. Během šesti březnových dnů kapela natočila základy pro všech deset písní v pražském kultovním klubu Doupě a až do roku 2020 nahrávala vokální stopy a další overduby jako Hammond organ, Mellotron, Rhodes Piano, kytary, perkuse a další. Na albu jsou tak extrémy kdy například píseň Who Knows zabrala pouhé čtyři nahrávací stopy a oproti tomu titulní Last Chance neuvěřitelných 88 stop které z většiny obsadila zvuková koláž kterou vyrobil kytarista Paul Kowacz.

Poté co bylo dokončeno nahrávání začal Paul připravovat mixy desky. Po čase ale kapela usoudila, že nechá mix na někom mimo skupinu a tak se obrátila na Pavla Karlíka z nejznámějšího českého studia Sono. Všechny časové plány ještě nabourala celosvětová situace s Covidem a tak se konečné mixy dokončili až na podzim roku 2022. Poté se kapela domluvila na vydání alba s britským labelem Roulette Media a termín vydavatelského plánu padnul na květen 2023. Album zdobí zajímavý provokativní obal s kterým přišla kapela a graficky ho zpracoval Honza Moucha který je i autorem loga kapely. Hudebně je na desce zastoupeno mnoho rockových poloh a během deseti písní si posluchač přijde na své. Je to specifický mix klasického rocku, blues rocku, progu, psychedelie ale i akustických poloh. Hudba i texty a aranže jsou dílem členů kapely. Někdo by mohl namítnout, že se kapela útočí na publikum které oslovily kapely jako Greta Van Fleet nebo Rival Sons ale Red Baron Band takto hrají už od roku 1993 a mají svůj osobitý rukopis, důkazem jsou čtyři studiová alba a jeden živý koncert z jejich discografie. Album vychází na černém a v limitované edici i na červeném vinylu, CD a na všech digitalních platformách.

Podobné články:

Fobiazine     Czechblade

17.6. 2023 Red Baron Band v Malostranské Besedě nejen představili, ale i pokřtili nové album Last Chance

Red Baron Band vytvořili různorodou desku, která vzdává hold klasickým rockovým kapelám a zároveň se posouvá za hranice žánru

Koncertní večer 10. června v Malostranské Besedě odstartovala hardrocková formace Red Baron Band svižnou skladbou z alba In The Light (2003) Livin’In The Light. V průběhu večera zazněla pomalá skladba Where Did You Go zalba The First (2000) nebo v závěru Get Out, kterou složil Paul Kowacz s Honzou Holečkem. Celý koncert byl, ale hlavně o skladbách z  pátého studiového alba Last Chance, které od samého začátku doprovází tři singly: Victoria, Without You, Holy Water, které i zde zazněly ve stejném pořadí. Byla to parádní hardrocková a bluesrocková jízda, kdy si fanoušci v Malostranské Besedě užili mix rychlých i pomalejších písní. Jak již bylo zmíněno, nechyběl ani křest, kdy po skladně Holy Water se ujmul místo paliček šampaňského Radek Horník, aby společně s ostatními popřáli hezký start a oficiálně poslali tak do světa novinku La Chance. „Cítíme, že se nám podařilo natočit velmi silné a pestré album. Doufáme, že všem přinese radost tak jako nám,“ řekl frontman kapely Paul Kowacz.

 Album Last Chance má zajímavou historii vzniku…..

Album bylo připravené k natáčení už v roce 2014, ale kvůli personálním změnám za mikrofonem se nahrávání několikrát odložilo. V roce 2016 se dokonce muselo nahrávání zrušit dva týdny před zablokovaným termínem ve studiu. V roce 2018 do kapely přišla nová zpěvačka Marika Postlerová. Kapela se konečně mohla připravovat na nahrávání , které začalo na začátku roku 2019. V tomto čase ke skladbám, které už skupina mněla připravené, přibyla nová píseň Silent Room. Během šesti březnových dnů kapela natočila základy pro všech deset písní v pražském kultovním klubu Doupě a až do roku 2020 nahrávala vokální stopy a další overduby jako Hammond organ, Mellotron, Rhodes Piano, kytary, perkuse a další. Na albu jsou tak extrémy kdy například píseň Who Knows zabrala pouhé čtyři nahrávací stopy a oproti tomu titulní Last Chance neuvěřitelných 88 stop, které z většiny obsadila zvuková koláž, kterou vyrobil kytarista Paul Kowacz. Poté co bylo dokončeno nahrávání začal Paul připravovat mixy desky. Po čase ale kapela usoudila, že nechá mix na někom mimo skupinu a tak se obrátila na Pavla Karlíka z nejznámějšího českého studia Sono.

Všechny časové plány ještě nabourala celosvětová situace s Covidem a tak se konečné mixy dokončili až na podzim roku 2022. Poté se kapela domluvila na vydání alba s britským labelem Roulette Media a termín vydavatelského plánu padnul na květen 2023. Album zdobí zajímavý provokativní obal, se kterým přišla kapela. Graficky ho zpracoval Honza Moucha, který je i autorem loga kapely. Hudebně je na desce zastoupeno mnoho rockových poloh a během deseti písní si posluchač přijde na své. Je to specifický mix klasického rocku, blues rocku, progu, psychedelie ale i akustických poloh. Hudba i texty a aranže jsou dílem členů kapely. Někdo by mohl namítnout, že se kapela útočí na publikum, které oslovily kapely jako Greta Van Fleet nebo Rival Sons, ale Red Baron Band takto hrají už od roku 1993 a mají svůj osobitý rukopis, důkazem jsou čtyři studiová alba a jeden živý koncert z jejich discografie. Album vychází na černém a v limitované edici i na červeném vinylu, CD a na všech digitalních platformách. CD 30.6., na vinylové desce 28.8.2023

Red Baron Band: Marika Postlerová (sólový zpěv), Paul Kowacz (kytara, zpěv), Jiří G Rubeš (basová kytara) a Radek Horník (bicí)

25.1. 2023 Wrinkly Rockers Club – Track of the day

Having just signed a deal with Roulette Records after a thirteen year hiatus, and renown for their high-energy live shows and Classic Rock influences, Red Baron Band, the Czech Hard Rock and Blues Rock outfit, will release their ten-track fifth album, ‚Last Chance‘, on Friday 5th May, and their fast-paced new single with a catchy chorus, ‚Victoria‘, released last Friday, is also one of today’s six of the best ‚Wednesday Rocks!‘ Tracks Of The Day, complemented by five further forthcoming and recent releases from Immortalizer, Stormbreaker, Iron Asparagus, Deadwolff and Oblivion Gate.

Wrinkley Rockers Club

20.1. 2023 Kolumbie – Rock de Republica Checa que suena en todo el mundo. Red Baron Band

18.1. 2023 Red Baron Band / Music and Media

Rockband Red Baron Band. Die 1993 gegründete tschechische Hard-Prog-Band durchlief viele persönliche Veränderungen, aber die Hauptstützen sind Gitarrist / Songwriter Paul Kowacz und Schlagzeuger Radek Horník. Vor kurzem arbeitet die Red Baron Band an ihrem 5. Studioalbum mit der neuen Sängerin Marika Postlerová. Wenn Sie Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep, The Who oder andere gute Rockmusik aus den 60er und 70er Jahren mögen, sind Sie hier genau richtig.

Music and Media

Red Baron Band – Digital Single – Victoria – Release 20th January 2023

The Red Baron Band, a Czech hard rock and blues rock group, announce the release of their new single “Victoria” on 20th January 2023.

The band has been active for over 25 years and are known for their high-energy live shows and classic rock influences.

Victoria” is a fast-paced rock track with a catchy chorus and will be available on Youtube and major streaming platforms. The Red Baron Band is also releasing its 5th album, “Last Chance,” on May 5th. It features 10 tracks of hard rock and will be available for pre-order on February 5th.

The Red Baron Band has also signed a deal with Roulette, in their first foray into the international market. Follow the Red Baron Band on social media and visit their website for updates and tour dates.

RED BARON BAND are
Marika Postlerova (lead vocals)
Paul Kowacz (guitar, vocals)
Jiri G Rubes (bass guitar)
Radek Hornik (drums)

Metalplanetmusic

4. 4. 2019 Paul Kowacz – Hardrockový baron

Letošní rok je bohatý na různá kulatá a půlkulatá výročí. Jedno z nich slaví kytarista a vůdčí osobnost hardrockových Red Baron Band (RBB) PAUL KOWACZ, který v březnu oslavil své čtyřicáté páté narozeniny.

Pavel začínal jako kytarista ve skupině Dogs, kde ovšem ještě nebyl stálým členem, ale pouze občasným hostem. První parta, v níž Kowacz působil, se jmenovala Crosstown Traffic. Ta ale brzy změnila název na General Purpose, ostatně názvy tahle formace střídala celkem často. Kapela tehdy hrála zejména coververze od Ten Years After, Deep Purple či Uriah Heep. Už tady ale kytarista zkoušel psát i vlastní skladby.

Po rozpadu General Purpose vznikla kapela Burning Ways, tu kromě Kowacze (kytara) tvoří ještě Matyáš Sedlák (basa) a Radek Horník (bicí). Asi po roce přichází klávesák Ondřej Štěpánek a vzniká tak první sestava jeho „životní“ kapely Red Baron Band (RBB). Obsazení se často proměňovalo a po nějakém čase se za mikrofon staví zpěvák Honza Holeček, známý z  účinkování v kultovní hardrockové partě Freeway Jam. RBB dosud vydali jedno živé a čtyři studiová alba, pod dvěma z nich – The First Album (2000) a In The Light (2003) – je skladatelsky i aranžérsky spolupodepsán zpěvák Honza Holeček. Kapela v současnosti vystupuje ve složení Paul Kowacz (kytara), Radek Horník (bicí), Jiří G. Rubeš (basa) a Marika Postlerová (zpěv). Navíc RBB právě pracují na nahrávání desky, která by se měla jmenovat Last Chance, tedy Poslední šance. Název není zvolen náhodně a sám lídr RBB jej vysvětluje následovně: „My si z toho trošku děláme legraci. Ale je to taková poslední šance, jak se postavit znovu na nohy.“

Paralelně s RBB ještě existují další dvě formace, ve kterých je možné slyšet Pavlovu kytaru. Jednak bluesrocková partička Revolver 66, kde ještě hrají Radek Horník (bicí), Jiří G. Rubeš (basa) a americký zpěvák Bryn Stephens. Posledně dva jmenovaní jsou členy i seskupení, které si říká Three Hundred Thirty Three (333), kde ještě působí: Petr Chmela (bicí) a Katka Petráňová (klávesy, zpěv, perkuse). V roce 2017 jim vyšlo eponymní živé album, na kterém posluchači naleznou pouze předělávky světových hitů. Jistě není bez zajímavosti, že deska byla vydána na vinylu. O rok později se objevila rozšířená verze na CD, DVD a s barevným vinylovým singlem. Toto vydání má víc jak 30 minut bonusových materiálů.

Kromě Red Baron Bandu byl Paul Kowacz členem ještě několika dalších skupin. Jednou z nich je The Way. Tahle parta působila v letech 2002-2004 a hrála v sestavě: Honza Holeček (zpěv), Paul Kowacz (kytara), Paul Schenzer (bicí), Dušan Kovář (basa) a Honza Moc (housle). The Way v roce 2003 vydali jediné demo.

Název skupiny KUHORAKO je odvozen od počátečních písmen jmen jejich protagonistů. Sešli se tu: Vladimír „Guma“ Kulhánek (basa), Honza Holeček (zpěv, klávesy), Pavel Razím (bicí) a pochopitelně Paul Kowacz (kytara). Kapela fungovala v letech 2012 – 2014 a bohužel za sebou nezanechala žádnou oficiální nahrávku. Záznamy z jejich vystoupení je možné nalézt na Youtube. Její podstatnou část (bez Pavla Razíma, kterého zde nahradil Radek Horník) měli fanoušci možnost vidět na nedávném koncertě v pražském klubu Vagon, kde kytarista oslavil své půlkulaté jubileum. A bylo věru co poslouchat, klubem zněly takové hity jako Walking In My Shadow od Free či Sunshine Of Your Love z repertoáru Cream.

Nepřehlédnutelný je v Pavlově hudebním životopise také projekt 74 Psychedelic Machine, v němž se setkal s francouzským kytaristou Jamesem Mac Gawem ze známé skupiny Magma. Trio doplnil osvědčený bubeník Radek Horník. Sestava stihla natočit tři instrumentální skladby. Jenže Jamesovi byla diagnostikována rakovina a vrátil se zpět do rodné Francie. Jejich společně plánované album tak nikdy nespatřilo světlo světa.

Mimo výše uvedené projekty má Kowacz na svém kontě také spolupráci s moha významnými osobnostmi české rockové scény. Jmenujme například Luboše Andršta, Zdeňka Juračku, Emila Viklického, Radka Krampla či Zuzanu Michnovou.

Byť poněkud opožděně, přeje Rockový svět Pavlovi hodně zdraví, štěstí a dobré muziky do dalších let.

Text: Luboš Hnát Rockový svět

29.12. 2018  Nové skladby a největší hity Red Baron Band a hostující Mirek Jech

Nové skladby z připravované desky Last Chance, největší hity ze všech pěti alb i duet Mirka Jecha s Marikou Postlerovou. To vše slibuje kapela RED BARON BAND na společném vystoupení s hard rockovou kapelou CONTINUE… Přijďte se sami přesvědčit 10. 1. 2019 do známého pražského klubu Vagon.

Koncert odstartuje ve 21 hodin kapela Red Baron Band a zazní písně z alb The First Album (2000), In The Light (2003), Music Must Change (2006), Reflections(2010) a živáku Live in Prague (2016). Nejlepší písně z historie kapely doplní několik nových songů z připravované nové desky Last Chance. Třešničkou na dortu pak pro fanoušky bude společný duet bývalého zpěváka RBB Mirka Jecha s novou zpěvačkou kapely Marikou Postlerovou.

Druhou kapelou večera je hard rocková formace Continue… kterou vede již jmenovaný Mirek Jech. Skupina zahraje především písně z jediného alba Take Me. Fanoušci se tak můžou tešit na večer energické hudby, vyborných vokálních výkonů a kytarových soubojů.

zdroj: Rockový svět

28.12.2018 Vagonem bude znít našlapaný hard rock v podání Red Baron Band a Continue…

27. 11. 2018 – Klub Vagon, Red Baron Band, Cuprum

Dvě zajímavé kapely se sešly na sklonku listopadu v klubu Vagon na Národní třídě. Tou první byla hardrocková formace RED BARON BAND (RBB), která se letos s novou zpěvačkou Marikou Postlerovou pokouší o návrat na klubová pódia. Druhou partičkou, která se tam objevila, byli progrockoví CUPRUM.

Pokud se někdo zajímá o pražskou klubovou scénu, tak ho spojení těchto skupin nejspíš nepřekvapilo. Dobré vztahy, které mezi nimi panují, totiž nejsou pro zasvěcence žádným tajemstvím. Co však překvapit mohlo, byl fakt, že jako první vystoupil RBB, který by mohl být vnímán jako „ta slavnější“ kapela. Buď jak buď, „Baroni“ krátce po deváté hodině spustili starší věc Have You Ever Been, která zazněla v lehce pozměněné verzi, než v jaké je možné ji slyšet na DVD Live In Prague z roku 2016. Naopak nezměnila se následující hitovka Remedy z třetí desky RBB Music Must Change (2006).

Marika Postlerová do kapely nastoupila před několika měsíci, byl jsem tedy dost zvědav, co čerstvá pěnice předvede. Bez okolků je třeba napsat, že si vedla velmi dobře. Po technické stránce zvládla Marika svojí roli perfektně. Jejímu hlasu také nelze nic zásadního vytýkat, ale v jejím projevu chyběly emoce. Chtělo to prostě občas do mikrofonu pořádně zařvat, chvílemi jinak svůj hlas zabarvit a použít rockový chraplák, pak by to bylo excelentní. Faktem ale je, že tohle všechno může zpěvačka získat, pokud bude s Red Baron Bandem často koncertovat.

Komunikace s publikem se ujal kytarista Paul Kowacz. Nemohu říct, že bych proti jeho uvádění skladeb něco měl. Ale jakkoliv je Paul nezpochybnitelný leader, přece jen jsem toho názoru, že s lidmi má mluvit především zpěvák/zpěvačka, je to zkrátka přirozenější. Snad až bude mít Marika více zkušeností, připadne jí i tahle role.

RBB vydal za dobu své existence čtyři řadové desky. V setlistu pro tento koncert byly zastoupeny všechny. Z té prozatím poslední Reflections zazněla například výborná Like A Little Child. Album In The Light zase zastupovala Get Out, v níž Paul Kowacz předvedl „hladíkovské“ sólo za hlavou. Další sólo ve stejné písni si Kowacz odskočil zahrát na jeden ze stolů.

 

Kromě starších skladeb kapela zahrála několik písní, které byly složeny pro připravovanou desku. Ta se má jmenovat Last Chance a měla by vyjít v příštím roce. Snad se to povede. Z novinek má největší hitový potenciál jednoznačně Victoria. Zaujala ale také Silent Room, tu kapela podle svých slov hrála teprve podruhé… Z mého pohledu se Red Baron Bandu návrat docela daří, přeji si jen, aby šlo o návrat poslední a aby z koncertních pódií už nikdy nezmizel.

Protože bylo nutno nazvučit hammondky, které Cuprum používají, vyžádala si přestavba pódia poněkud více času než obvykle. I proto neměla kapela pro své vystoupení tolik prostoru, což je určitě škoda. Jejich písničky jako třeba úvodní Manýrista rozhodně stojí za poslech. Hodně kapel, které se progresivnímu rocku věnují, má ve svém repertoáru rozsáhlé instrumentální kompozice. Mají jí i Cuprum: skladba se jmenuje Labe 02 a také ona ve Vagonu zazněla.

Obě kapely měly ve zmíněném klubu také výborný zvuk, za nímž stojí nejen vylepšená aparatura, ale také zvukař Slávek Šámal, který si s ozvučením docela vyhrál. Protože hodiny ukazovaly, že doba již hodně pokročila, publikum trošičku prořídlo, ale muzikantům z Cuprum to ani  moc nevadilo a v jejich podání zaznělo ještě několik šedesátými lety ovlivněných písní, které se velmi dobře poslouchaly.

Neznám jinou skupinu, která by dělala podobnou muziku jako Cuprum. Ta ve svých písních umně kombinuje vlivy Jethro Tull, King Crimson a jiných progresivních kapel konce šedesátých let. Cuprum zkrátka jsou na naší scéně ojedinělým úkazem.

Luboš Hnát Rockový svět

Našlapaný hard-rockový pecky kapely Red Baron Band jsou zárukou skvělého koncertu
Jana Kleinbauerová, 24. 10. 2018
Na pražské premiéře uvedla kapela Red Baron Band novou zpěvačku
Hard-rocková kapela Red Baron Band má ve své diskografii čtyři studiová alba. V roce 2016 vydala živé CD/DVD Live in Prague. V nové sestavě připravuje demosnímky pro novou studiovou desku Last Chance. Koncert začal stejnou úvodní skladbou jako na cd Live in Prague: Have You Ever Been. Následoval koncert, kdy zazněly skladby z celé historie kapely. Úvodem to byly například skladby: I Don´t Believe You, Like a Little Child, Holy water. Hned poté kapela uvedla svoji skladbu, na které má velký podíl bývalý člen kapely, Jan Holeček: Victoria. Zpěvačka Marika Postlerová na pódiu doslova zářila. V jejím podání měly skladby ten správný drive. A není to jen můj názor! Kapela zde večer představila i skladbu Silent Room, která zde zazněla ve „světové premiéře“, jak uvedl zakladatel a leader kapely Paul Kowacz. Na závěr byl pozván na pódium i Honza Holeček, který s kapelou prožil pár let na postu zpěváka. Společně se pak skladbou Livin´Behind The Jail´s Door rozloučili.

Hudební knihovna

RED BARON BAND představí ve Vagonu novou zpěvačku  03.10.2018 15:43 v sekci Aktuality – Czech Blade
Kapela odtajní nejen novou vokalistku, ale i skladby z připravované studiové desky. Známý pražský klub na Národní třídě navíc na svém pódiu přivítá 23. října hned tři formace.

Začátek je plánován na 20:30 hodinu, kdy večer 23. října zahájí kratším setem česko-americká blues rocková skupina REVOLVER66 s charismatickým Brynnem Stephensem za mikrofonem.
Hardrocková kapela RED BARON BAND zde odehraje svoji pražskou premiéru s novou zpěvačkou Marikou Postlerovou. Skupina má ve své diskografii čtyři studiová alba. V roce 2016 vydala živé CD/DVD Live in Prague. V nové sestavě Red Baron Band připravuje demosnímky pro novou studiovou desku Last Chance z níž zazní několik skladeb doplněných o písně z celé historie kapely. Celý večer uzavře DOORS PSYCHO REVIVAL, který zahraje největší hity legendární americké kapely THE DOORS.

Red Baron Band představí v hudebním klubu Vagon nejen novou zpěvačku, ale i skladby z připravované studiové desky.

25.9. 2018 Hudebniknhovna.cz

Začátek je plánován na 20:30 hodinu, kdy večer 23. října zahájí kratším setem česko-americká blues rocková skupina Revolver66 s charismatickým Brynnem Stephensem za mikrofonem. Hard rocková kapela Red Baron Band zde odehraje svoji pražskou premiéru s novou zpěvačkou Marikou Postlerovou. Skupina má ve své diskografii čtyři studiová alba. V roce 2016 vydala živé CD/DVD Live in Prague. V nové sestavě Red Baron Band připravuje demosnímky pro novou studiovou desku Last Chance z níž zazní několik skladeb doplněných o písně z celé historie kapely. Celý večer uzavře Doors Psycho Revival, který zahraje největší hity legendární americké kapely The Doors.

Pozvánka do Vagonu 5.10. 2018

Koncert pražských rockových skupin Revolver 66 od 20,30 Red Baron band od 21,30 Psycho Doors revival od 23.00 hod. Skupiny Revolver 66 a Red baron Band mají za sebou mnohaletou úspěšnou kariéru a skupinou Red Baron Band prošla řada českých rockových legend. Kapela Psycho Doors patři mezi úspěšné revivalové skupiny čerpající z hudby skupiny Doors.

Paul Kowacz – kytarista a sběratel desek 1. část 29.4. 2018 Rockový svět celý rozhovor

Jak už jsi říkal, paralelně s 333 máš ještě kapelu Red Baron Band, o ní nebylo delší dobu příliš slyšet. Co je tedy s RBB?
Pozor! RBB v současné době připravuje návrat na pódia. Na léto máme naplánovaný nějaký koncerty, zatím jich je sice poměrně málo, ale určitě nějaký přibudou. Konkrétně jde zatím o koncert ve Vagonu a jeden festival. Pracujeme na tom, aby ty koncerty přibývaly. Ale už delší dobu zkoušíme nové songy, kterých je asi deset. Dále potvrzujeme červencový termín ve studiu Sono. To znamená, že budeme točit první frekvenci další studiové desky RBB. Máme prozatím vybraných pět skladeb. To by měla být taková první vlaštovka. Máme jednu skladbu, kterou považujeme za takovou pilotní věc, jmenuje se Victoria, tu chceme natočit především. A chceme k ní natočit i klip. A pak to co nejdřív po prvním nahrávání zveřejnit. Poslední naše deska vyšla v roce 2010, takže tohle bude po poměrně dlouhé době nová studiová nahrávka kapely.

Oslovíte nějakého producenta, nebo si tu nahrávku chcete produkovat sami?
Pravděpodobně si to budeme produkovat sami. Ale ona je to taková otevřená záležitost, tudíž na tuhle otázku nejsem schopen úplně stoprocentně odpovědět. Ale tím, jak si v našem domácím studiu děláme demosnímky a ty skladby postupně různě upravujeme, tak na to samotný nahrávání přijdeme poměrně dobře připraveni a máme dost jasnou představu, jak to celý má znít. Takže si nejsem jist, jestli je nutný mít producenta. My jsme se o tom bavili a došli jsme k závěru, že pokud bychom se přece jen pro nějakého producenta rozhodli, musel by to být někdo ze zahraničí, kdo má zkušenosti s tím druhem hudby, kterou hrajeme. Ti producenti, kteří jsou tady v Čechách, nejsou pro náš projekt zajímaví.

Nemyslíš si, že ten producent, ať už by byl z Čech nebo ze zahraničí, by do toho nahrávání mohl přinést pohled zvenku, který vy sami nemáte?
Já se tomu vůbec nevyhýbám, akorát by to musel být člověk, kterého respektujeme. Prostě, aby to byl někdo, za kým jsou viditelný výsledky v tom druhu hudby, co děláme my. A upřímně řečeno, v Čechách podle mě neexistuje producent, kterej by dělal hardrockový nebo classic rockový desky. Nebo já o žádným nevím. Těch kapel, který tady tenhle styl hrajou je tak málo, že všechny stejně točej bez producenta. A já si nemyslím, že by nám do toho mohl přinést nějaké světlo někdo, kdo se zabývá jiným žánrem.

V RBB se vystřídalo poměrně hodně zpěváků, zajímalo by mě tedy, kdo se objeví za mikrofonem?
Bude to opět Monna, která se asi před čtyřmi měsíci vrátila zpět. Takže s ní už nějakou dobu zkoušíme. My si děláme v našem malém studiu demoverze těch písniček, o kterých jsem teďka mluvil, různě je zkracujeme, nebo prodlužujeme. Je to prostě takový ten proces, při kterém ty písničky vznikají. Taky si nahráváme a analyzujeme všechny zkoušky. A Monna je součástí toho všeho.

Máte tedy o desce už nějakou konkrétní představu?
Deska má pracovní název, který nejspíš už zůstane Last Chance – Poslední šance. My si z toho trošku děláme legraci. Ale je to taková poslední šance, jak se postavit znovu na nohy. Osm let jsme nevydali žádnou studiovou desku. S Monikou to bylo několikrát nahnutý, takže si z toho takhle děláme srandu, že to je poslední šance pro všechny zúčastněný, předvést ještě něco na poli originálních nahrávek.  Máme už i představu, jak by měl vypadat obal, ale to je zatím ve spisu „Přísně tajné“, takže to nemůžu ještě prozradit. (smích) Ale samozřejmě, že od nás můžou fanoušci očekávat to, na co jsou léta zvyklí.

Na jedné z vašich desek hostoval vibrafonista Radek Krampl, což je ve spojení s hardrockem poměrně netradiční. Napadlo mě tedy, jestli o něčem podobně netradičním neuvažujete znovu?
V tuhle chvíli nemáme v plánu zvát žádného hosta. Nicméně vždycky, když desku nahráváme a soustředíme se jenom na tu hudbu, tak potom začnou přicházet různé nápady, které pak dopadají tak,jako byla právě zmíněná spolupráce s Radkem Kramplem. Takže to nevylučuju, ale nedokážu teď říct, jestli něco uděláme, nebo ne. V některých skladbách máme několik pasáží, které jsou ještě velmi volné a ještě přemýšlíme, co se tam stane. Ale já osobně bych byl rád, kdyby se tam udála troška psychedelie, protože mám pocit, že to tady chybí, a chtělo by to trošku podráždit smysly. (úsměv)

Pokud to dobře počítám, tak v současnosti působíš ve třech kapelách. Budou všechny existovat paralelně?
Je to tak, že kapela 333 momentálně hraje jenom převzaté věci. Kapela Red Baron Band hraje vlastní věci. Situace na českým trhu je taková, že když děláš originální hudbu, navíc ovlivněnou šedesátýma a sedmdesátýma létama a k tomu ještě zpívanou anglicky, tak to není nijak komerční. A protože my už z principu odmítáme hrát zadarmo, tak hrajeme radši méně často. A abychom si zahráli častěji a zároveň si mohli zahrát ty starý pecky, který máme rádi, a který jsou pro nás dobrá škola, tak jsme vymysleli projekt Revolver 66. Takže to je spíš takovej prostředek k tomu, abychom mohli hrát co nejvíc hudbu, která nás baví. Samozřejmě, že když hraješ svoji muziku, tak je to jinej pocit, ale bohužel, doba je taková, že většina lidí reaguje na to, co zná. Ty lidi prostě nemají zájem obcházet koncerty a objevovat nový kapely. Stejná situace je i u slavných kapel. Vem si, že třeba Deep Purple musejí pořád do nekonečna hrát Smoke On The Water nebo Black Night, protože to fanoušci vyžadují.

Můj život s hudbou – rozhovor Hudební knihovna 6.4. 2018

HK: Pavle díky moc za zajímavé povídání, ale nechceš nám ještě prozradit nějakou novinku ohledně Red Baron Band?

PK:„Po tom co kapela vydala v roce 2016 živé CD/DVD Live in Prague je čas na studiovou desku. Red Baron Band momentálně připravuje novou desku s názvem Last Chance, která také vyjde na vinylu. Album začneme natáčet v červenci ve studiu Sono a v létě začínáme znovu koncertovat.“

Taky díky za povídání, bylo to příjemné.

celý rozhovor

Paul Kowacz – Doživotní hardrocker 28.11. 2016 Rockový svět

Pražská hardrocková kapela RED BARON BAND (RBB) působí na české klubové scéně už dlouhých 22 let. Za dobu její existence prošla kapelou pěkná řádka muzikantů. Sešel jsem se s jejím zakladatelem a leaderem PAULEM KOWACZEM a v následujícím rozhovoru mi Pavel vyprávěl nejen o historii, ale také o současnosti a budoucnosti RBB.

Pavle, můžeš mi poodhalit něco z úplných začátků Red Baron Bandu?
Já jsem měl nějakou kapelu s kamarády, a to byla taková předzvěst RBB, protože ta muzika, i když byla většinou instrumentální, byla dost podobná. Byl to prostě takový hardrock a bluesrock. Ta kapela měnila dost často názvy, chvilku jsme se jmenovali Crosstown Traffic, pak General Purpose a tak. Ale byla to pořád jedna parta víceméně těch samých lidí, a i když se třeba vyměnili dva členové, tak ten základ byl pořád stejný. Tenkrát tam hrál Vilém Mikyška, který se později objevil v historii RBB. Hrál tam můj kamarád Andrej Kašpar, který buď hrál na basu nebo nám jen poskytoval zázemí. No, a dělali jsme prostě hardrockovou muziku. Zpočátku jsme hráli takový ty slavný hardrockový riffy od Ten Years After, Deep Purple a podobných kapel. Andrej bydlel v Dejvicích, kde měl k dispozici sklep, a tam jsme právě hráli. A já už jsem tam začal nosit svoje první nápady. Takže tohle jsou takový ty blízký kořeny RBB, takhle nějak to vznikalo. Tehdy se utvořil můj kytarový světonázor, co chci dělat, protože jsem se v tom cítil nejlíp. Takže jsme začali dělat svoje první věci. A právě tady vznikaly písničky, které se později objevily v RBB, i když se tehdy třeba jmenovaly ještě jinak, třeba to byl jen hlavní riff a pak se ta písnička posunula jinam.

A kdy tedy došlo k přerodu na RBB?
Když se tahle kapela rozpadla, hledal jsem někoho, s kým bych mohl hrát. Andrej měl kamaráda Matyáše Sedláka, který hrál na basu. S tím jsme se shodli, že máme stejný vidění hudebního světa. No, a třetí do téhle party byl bubeník Radek Horník, kterého jsem poprvé potkal na koncertě Freeway Jam, kde zpíval Honza Holeček, a kteří se mi hrozně líbili. Radek chodil na Freeway Jam taky, ale ten se k nim dostal zase přes Paula Schenzera, který mu asi půl roku dával bubenický lekce. Já jsem Radkovi říkal, že zakládám kapelu a Radek mi říkal, že hraje na bicí, ale že hraje jenom půl roku, což mě trošku vyděsilo, takže jsem to nebral vážně. A když jsme se pak za nějaký čas zase potkali a dali opět řeč na téma kapely, tak mi Radek řekl, že ho učí Paul Schenzer. A to už jsem zpozorněl, protože jsem tušil, že jeho hudební nasměrování je úplně stejný jako moje. Takže my tři, tedy já, Matyáš a Radek jsme se poprvé sešli ve zkušebně na Malé Straně. Tenkrát jsem ještě hrával s Matějem Ornestem, který tehdy hrál na bicí. S ním jsme hráli asi půl roku, jenže Matěj chtěl hrát jazz rock a já zase hard rock, tak jsme se názorově úplně nepotkali. Matěj nám ale půjčil tuhletu zkušebnu a my tři jsme v ní hráli věci od Ten Years After a také nějaké moje riffy. A hned od první zkoušky jsme věděli, že to mezi námi funguje. Takže jsme začali hrát a kapelu jsme pojmenovali Burning Ways. Ještě se k nám přidal klávesák Ondřej Štěpánek. A to už vlastně byl Red Baron Band, akorát že ten název jsme tomu dali asi až po roce. Hned první vystoupení pod názvem Red Baron Band bylo v České televizi, kam jsme si jako zvukaře pozvali kluky z Freeway Jam. (úsměv)

Když jsem si prohlížel web RBB, zaujaly mě dvě věci- první z nich je velká fluktuace v kapele. Bylo těžké najít ty správné spoluhráče, kteří chtějí hrát poctivou hardrockovou muziku?
To není tak těžký vysvětlit. Vždycky když někdo odpadl, tak to bylo z důvodu, že ztratil ten správnej zápal pro kapelu. První sestava RBB trvala asi rok a pak odešel Matyáš Sedlák, v těsném závěsu odešel Ondřej Štěpánek, který říkal, že ho tenhle hudební směr vlastně ani moc nebaví, a že chce dělat něco jinýho. Zkrátka hard rock nebyl úplně jeho šálek čaje. Potom jsme pozvali Radkova bývalého spolužáka ze střední školy Mechyho, který hrál na basu. Ten s námi byl asi devět let a natočil s námi první tři desky. To byl základ. Následovalo hledání zpěváka a na inzerát jsme našli Vráťu Sýkoru. Ten s námi hrál asi půl roku, ale nějak jsme si nesedli lidsky, takže jsme se rozešli. Pak s námi chvíli hrál klávesák Pepa Beneš, ale to nějak nezafungovalo po chemické stránce. Poté jsme oslovili Honzu Holečka a s tím to nějakou dobu fungovalo. Pak jsme se asi na rok rozpadli a všichni jsme dělali všechno možný. Jeden z důvodů toho rozpadu byla Mechyho drogová závislost. Jednou mi zavolal Radek a chtěl, abychom si s Mechym šli zajamovat, že na tom není úplně nejlíp a jediný, co ho z toho může dostat, je muzika. Takže jsme se opět sešli a ono to začalo fungovat. Po pár měsících se k nám vrátil i Honza. V téhle sestavě jsme začali tvořit první věci na první desku. Potom jsme natočili i druhou desku. Jenže pak Honza odešel, protože toho měl nějak dost a chtěl jít na sólovou dráhu. Honza založil kapelu The Way, kam mě taky přizval, takže jsme asi dva roky fungovali pod touhle hlavičkou, ale paralelně s tím jeli i RBB, kam jsme hledali zpěváka, a nemohli jsme nikoho najít, takže jsme pořád dávali inzeráty, na který se vždycky ozval někdo, kdo ale do kapely nezapadal. Až jsem si vzpomněl, že jsem kdysi byl na jednom divadelním představení, kde hrál i Mirek Jech, který potom v baru s kytarou balil holky a hlavně tam výborně zpíval. Takže jsem si přes svoji kamarádku sehnal na Mirka číslo a zavolal jsem mu. Jenže to jsem tenkrát ještě nevěděl, že Mirek RBB zná a strašně uznává Honzu jako zpěváka. Mirek mi ale nejprve řekl, že po Honzovi nikdo zpívat nemůže. Já jsem mu vysvětlil, že nehledáme dalšího Honzu Holečka, ale někoho jinýho. Mirek mi na to řekl, že lano od Red Baron Bandu se neodmítá, takže jsme se domluvili. Mirek s námi hrál asi 8 let. Takže je pravda, že se v RBB vyměnilo 13 muzikantů, ale ty častý výměny jsou na pozadí 22 let, takže to zase není tak strašný.

Ale pokud se nepletu, tak jste měli i období, kdy ty personální změny byly častější…
Jo, to je pravda. Když přišel Mirek, měli jme už materiál na novou desku, protože za ten zhruba rok, kdy jsme neměli zpěváka, jsme pořád seděli ve zkušebně a psali nový písničky. Takže jsme hned mohli natočit desku „Music Must Change“. V téhle sestavě jsme nějakou dobu fungovali, jenže pak to zase začalo skřípat s Mechym, který měl jiný hudební spády a proto odešel, a my jsme hledali basáka. Přišel Jirka Rubeš, který je s námi s jednou pauzou už docela dlouho. Vlastnili jsme hammondky, na který na koncertech kdysi hrál Honza Holeček nebo já. Ale já jsem se víc cítil jako kytarista, než jako klávesák. I když jsem na hammondky hrál na koncertech a některý klávesový party jsem nahrál i na desky, tak jsem se pořád líp cítil u kytary. Proto jsme chtěli kapelu rozšířit o hráče na klávesy. Takže nejdřív přišel Vilém Mikyška a po něm Mikuláš Čimbura, kterého oslovil Mirek. Tím začalo období, kdy nás bylo v kapele 5, ale zároveň se rozjela éra, kdy se tam začali hodně točit muzikanti. Ono je to tím, že když je nás v kapele víc, tak už se tak snadno neshodneme, začínají se vytvářet dvě skupinky, jedna má ten názor a druhá zase jinej, a obě skupinky proti sobě bojujou. Ale to jsme si uvědomili až mnohem později. Takže začala éra, kdy se v kapele hodně točili baskytaristi. Nejdřív odešel Jirka a pak i Mirek, kterej nám za sebe doporučil Moniku Infernalis. My jsme Moniku pozvali na zkoušku a plácli jsme si. Monika se sice bála zpívat po chlapech s tím, že jde o mužský repertoár. Já jsem ji přesvědčoval o tom, že se toho bát nemusí, a že nemusí všechno zpívat stejně, a písničky, který by se jí nezpívaly dobře, vyhodíme z repertoáru a uděláme nový. Takže nastoupila Monika. A ty další výměny pak už byly s lidmi, kteří v kapele už dříve působili.

Tím mi vlastně nahráváš na další otázku. Proč myslíš, že se mnozí bývalí členové do sestavy RBB několikrát vraceli (např. Honza Holeček, Monika Infernalis nebo i Mirek Jech)?
(úsměv) U těch zpěváků si myslím, že to je tím, že jsou to duše z trošku jinýho vesmíru, než ostatní lidi. (smích) Tím, že jsou to silný osobnosti, tak mají na věci občas trošku jiný názory, nebo jsou občas v jiným duševním rozpoložení, a občas se stane, že prásknou do stolu a odejdou. A pak po čase se jim to rozleží v hlavě a zjistí, že to zase tak špatný nebylo, a tak se třeba vrátí. Některý návraty byly zase naopak, kdy jsme zavolali my a zeptali se toho člověka, jestli se nechce vrátit. Takže tímhle způsobem se to točilo.

Dá se říct, které z těch období ti sedělo nejvíc nebo ti bylo nejbližší?
To je strašně těžká otázka, protože každé to období mělo nějaký svý dobrý časy, a když to fungovalo, tak to bylo prostě super. Zase naopak, když nějaký období končilo a skřípalo to mezi námi, tak by se na tom daly najít mouchy. Já jsem si třeba užíval období natáčení prvních dvou desek. Třeba když jsme přijeli do studia, nahráli písničku, pak si ji pustili a ono to znělo dobře, tak to pro mě bylo velký překvapení. To období bylo pro mě velký dobrodružství, protože jsme se všechno učili, hodně jsme experimentovali a kupříkladu kytarový sóla, který na těch deskách jsou, vznikly spontánně dílem okamžiku. V podstatě všechna ta studiová práce byla hodně zajímavá, a to se týká i těch dalších desek. Takže těžko dokážu vybrat jedno období, protože na všech bylo něco dobrýho.

Za 22 let své existence jste vydali 4 alba, to není mnoho. Proč jste nenahrávali víc?
Jen pro upřesnění- 4 studiové desky, jedna živá. A proč jich nebylo víc? Kapela funguje od roku 1993, ale až v roce 1999 jsme šli poprvé do studia. To bylo dáno tím, že se kapela dávala muzikantsky dohromady, do toho byla již zmíněná roční pauza, takže první deska vyšla až v roce 2000. Další deska vyšla o tři roky později. Tehdy se točilo ještě analogově, což bylo finančně dost náročný, takže jsme na to jako kapela museli vydělat. Proto jsme natáčeli po etapách, vždycky když jsme něco vydělali. Třetí deska byl ten stejný případ. Čtvrtou desku jsme vydali po čtyřech letech. Tam byl důvod zase jednak peníze, ale taky personální obměny. No, od roku 2010 jsme nic novýho nenatočili, těch důvodů je víc. Zaprvé, vždy když jsme chtěli jít do studia, tak se změnila sestava a my jsme začínali od začátku. Zadruhé, měli jsme málo novýho materiálu. To bylo proto, že tenkrát s námi hrál na klávesy Mikuláš Čimbura, kterej se pasoval do role jakéhosi hudebního dozoru a měl tendenci všechno vylepšovat. Přes jeho ruce protekly asi tři nebo čtyři písničky, které jsme dodělali, ale zbytek smetl ze stolu. My jsme si pak uvědomili, že to pro tu kapelu není vůbec dobře. Takže když nám Mikuláš řekl, že odchází, tak jsme si docela oddychli, protože ta kapela začala umírat po stránce nějakého vývoje. Na jednu stranu jsme se dostali do lepší formy a naživo jsme hráli lépe, což bylo přínosný. Ale na druhou stranu jsme téměř nedělali nový věci, protože tam fungovala moc přísná výstupní kontrola, a tímhle způsobem nikdo nic neudělá.

Teď se tedy musím zeptat, chystá se nová deska RBB?
No, my teď zase řešíme peníze. Protože jsme na začátku roku vydali live CD s DVD, který bylo finančně taky hodně náročný, tak se momentálně snažíme umořit dluh za vydání téhle nahrávky. Nicméně, nemělo by to trvat zase až tak dlouho. Ale v tuhle chvíli máme poměrně dost nových věcí. Takže teď by se už dalo nahrávat a už jsme o tom v kapele i mluvili. Protože mám svoje malý studio, kde máme k dispozici osmistopý analogový pásek, tak jsme se rozhodli, že si nejdřív natočíme demo, na kterém si uděláme aranže a utřídíme si nápady, a pak to půjdeme natočit pořádně. Do konce roku už to asi nestihneme, ale v lednu bychom chtěli s natáčením dema začít.

Vím, že RBB měli delší koncertní pauzu. Čím byla tato pauza zapříčiněná?
To je jednoduchý, prostě odešla Monika a my jsme opět neměli zpěváka. Tak jsme opět oslovili Mirka Jecha, jestli by s námi neodzpíval alespoň koncerty. Mirek souhlasil a my odehráli pár koncertů, kterých nebylo moc, protože Mirek pokračoval i nadále ve svých aktivitách, kterých má poměrně dost. A my jsme zase nechtěli zneužívat Mirkovu ochotu nám pomoct. Mezitím jsme hledali jinýho zpěváka, což se nám nepodařilo. Takže jsme alespoň dodělali to DVD, které jsme pokřtili. A na křest jsme pozvali všechny bývalé zpěváky. No, a najednou se ozvala Monika, že by se ráda přišla podívat, ale že je pracovně v USA, a že se mi pak ještě ozve. A když se ozvala podruhé, tak mi oznámila, že se vrací do kapely a na nic se mě neptala. (úsměv) Tak jsme to probrali na zkoušce a domluvili jsme se, že to teda ještě zkusíme. No, a od té doby to funguje.

Byl jsi také členem nejrůznějších projektů jako třeba hodně zajímavý projekt KUHORAKO. Jak na tenhle projekt vzpomínáš?
Byla to velká škola zahrát si v sestavě s Gumou Kulhánkem a Pavlem Razímem. Vlastně to celé vzniklo na základě jednoho koncertu v Německu. Tenkrát volal Honza Holeček, že mají domluvený koncert, a že Standa Kubeš nemůže, a jestli se to stihnu za 14 dní vše naučit. No, a když jsme jeli po koncertu zpět, tak v autě Guma řekl, že to bylo dobrý a můžeme to zopakovat. To nám pak vydrželo tři roky. Bohužel ve fázi, kdy se začaly do playlistu přidávat originální Gumovy skladby, se z důvodu časového vytížení všech ostatních, projekt zrušil.

Hodně velkou zajímavostí ve tvém hudebním životopise je taky projekt 74 Psychedelic Machine, ve kterém ses sešel s francouzským kytaristou Jamesem Mac Gawem z legendární francouzské kapely Magma. Jak k téhle spolupráci došlo?
S Jamesem jsem se seznámil náhodou na Letné v Praze, když jsem v létě 2012 seděl na zahrádce jedné restaurace a jamoval na kytaru. Najednou přišel James, který se v té době na pár let přistěhoval do Prahy a zeptal se, jestli se může přidat. Jamování byla legrace a my jsme si kápli do noty. Pak jsme se spolu začali potkávat u piva a kecat o muzice a občas jamovat. James byl taky asi dvakrát hostem RBB na koncertech a hrál s námi některé naše songy. Pak v nějakém útlumu v aktivitách RBB jsme začali dělat demosnímky s Jamesem a Radkem Horníkem s tím, že uděláme víceméně studiový projekt s instrumentální hudbou. Natočili jsme ve stopách tři původní skladby, které mají stopáž okolo 17 minut, a měla to být první polovina alba. Další pokračování v projektu, který měl být doprovázen pouze šesti koncerty v ČR a Francii, bohužel narušil běh událostí. Nejdříve to přerušily aktivity skupiny Magma, poté se James odstěhoval zpět do Francie, a až následně vyšlo najevo, že James má rakovinu mozku a jeho návrat do vlasti nebyl jen tak. Tím se samozřejmě práce na nahrávce zastavila. Když tu nedávno Magma hrála na zcela vyprodaném vystoupení v paláci Akropolis, tak tam James nebyl a kapela hrála úplně bez kytary. Já věřím, že se podaří Jamesovi nad tou mrchou vyhrát, je to fantastickej člověk a také muzikant s nadáním od Boha, a moc doufám, že budeme mít příležitost zase chodit na pivo.

Pojďme se tedy na ta 4 alba podívat- první album „The First Album“ (2000) s Honzou Holečkem byl pořádný hardrockový nářez…
My jsme takhle hráli na koncertech, takže celá ta deska je kromě těch akustických písniček, který na ní jsou, takovej odraz toho, jak jsme v té době hráli. Ta deska vznikla za strašně krátkou dobu. I s mícháním jsme ji udělali za 9 dní, z čehož se 3 dny míchalo. Navíc jsme nezveřejnili ještě další 3 písničky, takže jsme za 6 dní natočil 13 písniček, což je opravdu krátká doba. Takže možná i proto je to takovej nářez. Není tam moc dohrávek. Prostě je to deska, která víc odrážela naše koncerty. Ostatní desky už takové nebyly.

Na druhém albu „In the Light“ (2003) bylo slyšet hodně dechy a album je dost jazzové. Co vás vedlo k této změně?
Když to posloucháš a vyselektuješ si to, tak tam najdeš opět několik hardrockových pecek, které jsou v duchu první desky. To jsou takový ty přímočarý věci. Pak tam jsou zase nějaký akustický věci, který najdeš i na předchozí desce, ale tady jich je o něco víc. No, a pak tam jsou věci, který byly původně hardrockový, ale Honza tehdy pojal ideu udělat velkou dechovou sekci a dotočit tam ty dechy. V té době jsme hodně poslouchali kapely jako Lucifer’s Friend, Franka Zappu a podobně. Ještě před tím, než jsme to natočili na desku, jsme odehráli několik koncertů s dechovou sekcí, což se nám moc líbilo, protože to dostalo zase jinej náboj. Takže celá ta deska byl takovej trošku výlet do různých žánrů a různých možností studia a aranžérství.

Třetí album neslo zajímavý název „Music Must Change“ (2006). Šlo o nějakou symboliku? V čem se měla hudba změnit?
Jak jsem už říkal, když přišel Mirek Jech, tak tahle deska byla už poměrně hodně připravená. Tady už je dechová sekce jen ve dvou věcech. Na té minulé desce psal dechy Honza, tady já. Taky jsem si to chtěl vyzkoušet, ale zároveň jsem si uvědomoval, že na „In the Light“ byl už ten hudební výlet moc velký. Takže jsem si říkal, že se musím vrátit k té předchozí tvorbě.

A ten název s tím tedy nějak souvisel?
To samozřejmě taky. Tím, že odešel Honza Holeček a přišel Mirek Jech, tak se samozřejmě stala velká událost. A to ze dvou důvodů- první důvod je ten, že Honza i Mirek jsou výrazné osobnosti a Mirek má úplně jinej hlasovej projev než Honza. A druhý důvod je, že první dvě desky vznikly z mojí spolupráce s Honzou. Ale na „Music Must Change“ jsem ty nápady nosil já a pak jsme aranžovali společně, a tím se právě změnila tvář hudby, protože už tam nebyly dva názory, ale hlavně převažoval ten můj. Tím ale nechci ubírat zásluhy ostatním v kapele, protože oni se obrovskou měrou podílejí na tom finálním výsledku.

Na albu je slyšet vibrafon Radka Krampla. Bylo těžké získat takhle věhlasného muzikanta ke spolupráci?
Kupodivu to těžký vůbec nebylo. Vlastně to bylo úplně snadný. Mirek Jech chodil s holkou a Radek Krampl je její strejda. Takže Mirek se ho prostě zeptal a Radek nebyl proti, i když ani nevěděl do čeho jde. (smích) Na předchozí desce hostoval Emil Viklický a Zuzana Michnová, a ani tam to nebylo nijak moc těžký. On ty spolupráce pokaždé domlouval někdo jiný. Já jsem první oslovil Emila Viklického a domluvili jsme se na základě jednoho telefonátu. No, a co se týká Zuzany Michnové, tak tam to bylo tak, že Honzova bývalá žena točila se Zuzanou nějakej dokument pro Českou televizi a Zuzanu oslovila. Zuzana řekla proč ne, a přišla. Na tom je dost zajímavý to, že to bylo v době, kdy Zuzana živě nevystupovala, nic netočila, a bylo to asi šestileté období, kdy Zuzana nedělala nic společnýho s hudbou. Takže se nám ji nakonec podařilo zlomit, že do toho studia přišla.

Na zatím posledním studiovém album „Reflections“(2010) jste se vrátili k nekompromisnímu hardrockovému zvuku z prvního alba. Cítil jsi, že je čas, aby se RBB vrátili ke svým kořenům?
Ano, ta deska je zase dělaná do toho hardrocku a blues rocku. Jedinou výjimkou je tam předposlední skladba „Where the Sun Goes down“, ta je spíš do takovýho prog rocku alá starý Genesis. Ale je to přímočařejší deska, co se týče tý rockový energie. Je to taky první deska RBB, která byla natočena v pětičlenné sestavě.

Jak jsi už říkal, na začátku letošního roku vyšlo živé CD/DVD „Live in Prague“, na kterém se objevuje mnoho bývalých členů RBB. Je to tedy možné brát tak, že za dosavadní historií chcete udělat tlustou čáru?
Úplně bych neřekl, že chceme za něčím dělat tlustou čáru. Je to spíš tak, že se na tom DVD objevuje 13 muzikantů, kteří tou kapelou prošli, takže jsou tam vidět ty různé sestavy a je tam vidět vývoj kapely. Pro mě je to uzavření jedné velké kapitoly v tom smyslu, že se teď chceme zase po dlouhých letech vrátit ke studiové práci. Ty nové písničky, které děláme, jsou zase trošku jiný, i když to nebude změna rockový energie, kterou mají lidi na našich koncertech rádi. Ale jsou to nový skladby a my se snažíme při jejich skládání najít nové postupy. O to jsme se ale snažili vždycky, i když nevím, jestli se nám to vždycky povedlo.

To DVD ale stojí za pozornost i proto, že je tam taky popsaná historie RBB. Můžeš mi o tom něco říct?
Jasně, my jsme tam napsali stručnou historii kapely. Zajímavý je na tom to, že jsme to sepsali česky a anglicky. Pojali jsme to tak, že se ty verze navzájem doplňují. Tedy, to co je v české verzi, není v té anglické a naopak. Prostě, aby ta historie byla kompletní, je potřeba přečíst si obě verze. (úsměv)

Jakým směrem se tedy budou RBB dál ubírat?
Ona to bude kombinace takovýho toho energickýho hardrocku 70. let, který jsme vždycky dělali, s trochou bluesrocku. Protože zjišťujeme, že když hrajeme na koncertech bluesovější věci, tak se to lidem líbí taky a kapele to navíc i svědčí. Ale klasickýho hardrocku se asi už nevzdáme.

Máte za sebou hraní s mnoha kapelami zvučných jmen. Můžeš mi říct, s kým vším jste hráli, případně jak na ty koncerty vzpomínáš?
Asi nemám šanci vzpomenout na všechny kapely, ale ty nejlepší zážitky mám s interprety ze zahraničí. Nějak tam platí to, že jsou nad věcí a hlavně profesionální. Skvělé zážitky máme s Vanilla Fudge, SBB, Twin Dragons, Marian Varga nebo Danny Bryant, který mě pozval, ať se připojím na patnáct minut k jeho vystoupení. Mrzí mě, že došlo ke zrušení koncertů s legendární kapelou Lucifer‘s Friend poté, co promotér koncertů Jiří ‚Ozzy‘ Kubík spáchal sebevraždu.

I u nás je ale spousta kapel v pohodě, ale na druhou stranu se u některých slavných jmen setkáš s minimálně nestandardním chováním. Nebudu nikoho jmenovat, ale stalo se, že pět minut před zahájením koncertu se například změnilo pořadí kapel, nebo že jsme neměli možnost udělat krátkou zvukovou zkoušku, protože hlavní skupina zvučila přes dvě hodiny. Další oblíbené je, že si někdo natáhne set o hodinu déle, než bylo v programu a podobné parády. Stalo se několikrát i to, že se s někým domluvíš na tom, že přijde jako host, a on pak ani nepřijde, a buď se omluví pár minut před začátkem, a nebo ani to ne. Ten známý umělec je na plakátech, ve spotech v rádiu a kapela je pak za pitomce. Přes to všechno je tu spousta kapel, které dělají skvělou muziku, vážím si jich a chovají se kamarádsky. Ale opět jmenovat nebudu, protože bych mohl na někoho zapomenout, a to bych nerad…

Red Baron Band 26. 10. 2016 – Klub Vagon, Praha -web Rockový svět

Pražská hardrocková parta RED BARON BAND (RBB) se po kratší koncertní pauze vrátila na klubová pódia. A protože hardrock je styl, který je mému srdci snad vůbec nejbližší, nemohl jsem odolat a zašel se do klubu Vagon na ‚Barony‘ podívat.

Zatím jediný koncert RBB jsem viděl zhruba před třemi lety na Chmelnici, kde RBB předskakovali rockovým pionýrům Vanilla Fudge. Už tehdy mě vystoupení ‚Baronů‘ nadchlo a byl jsem zvědavý, jak na mě jejich koncert zapůsobí tentokrát. Stejně jako před třemi lety, stála za mikrofonem Monika Infernalis, která hned od úvodní „Burning Now“dokazovala, že má v hrdle opravdový poklad, který do muziky RBB výtečně zapadá. V „I don’t Belive You“ si s Monikou zazpíval duet kytarista Paul Kowacz. Že umí zazpívat i v jemnějších polohách, dokázala zpěvačka v písni „Like a Little Child“ ze zatím poslední desky „Reflections“ (2010). Monika zde parádně střídala ostrý hardrockový chraplák s téměř úplným šepotem. Lidí ve Vagonu nebylo mnoho, a protože je tento klub dost velký, vypadal na první pohled docela prázdně. Faktem ale je, že i takhle málo lidí bylo celkem slušně slyšet, takže atmosféra koncertu byla nakonec velmi solidní. Kromě těch nejstarších písní jako třeba „Have Your Ever Been“, která ovšem vyšla pouze na živém albu „Live in Prague“ (2014), zazněly také úplné novinky, které na svoje nahrání teprve čekají.

To byl případ třeba „Without You“ nebo „Working Hard“. Jestli takhle bude znít celé příští album RBB, tak už se na něj moc těším. Ačkoliv jsem při zvukové zkoušce zaznamenal jisté technické problémy, při koncertě se naštěstí neprojevily a výsledný zvuk byl velice dobrý, obzvláště v něm vynikal pěkný zvuk basy Jiřího Rubeše. O komunikaci s publikem se víceméně rovným dílem podělili zpěvačka Monika a kytarista Paul Kowacz, který také v několika skladbách zpíval doprovodné vokály. Protože je Pavel výborný kytarista, vystřihl v jedné ze skladeb efektní sólo zahrané za hlavou. Pavel byl vůbec ze všech členů RBB nejakčnější a jeho zásluhou byla na pódiu k vidění i solidní show. Nádherně vyzněla pomalejší skladba „Holy Water“, na kterou navázala poslední novinková píseň „Strange Spider“. Moničin zpěv mi chvílemi evokoval Janis Joplin, takže jsem si říkal, že je jen otázkou času, kdy zazní nějaká předělávka od slavné ‚Joplinky‘, a ta opravdu přišla v podobě písničky „Move Over“. Protože Paulovi na jeho kytaře praskla jedna struna, byla slavná písnička zahraná v pětistrunné verzi. Píseň také potvrdila můj pocit o jisté podobnosti Moničina projevu s ‚Joplinkou‘. Koncert pomalu končil, a tak zazněla ještě jedna stařičká věc „Living Behind the Door Jail“ z desky „The First Album“ (2000). Tuhle písničku já osobně považuji za největší hit kapely. Publikum si ale vynutilo ještě přídavek, a tak na úplný závěr zazněla ještě opakovaná „Have You Ever Been“, ovšem tentokrát v pětistrunné verzi.

Red Baron Band ve Vagonu potěšili všechny přítomné svou přímočarou hardrockovou muzikou. Kdyby podobných koncertů bylo k vidění víc, byl bych moc spokojený.

Red Baron Band Live in Prague R.U.M. zine web 24.6. 2016

RED BARON BAND mám rád. Stačil jeden poslech jejich třetího alba „Music Must Changes“ a láska byla na světě. Klasický hard rock plný hammondů a syrových kytar. Blues a rock na rande, přesně podle starých dobrých tradic. To vše v době, kdy nikdo nemohl čekat, jaká retro vlna přijde po roce 2010. Na letošní rok si kapela kolem nezlomného kytaristy Paula Kowacze nachystala skutečnou pochoutku – první oficiální živák! A to jak ve formě CD, tak i DVD. Aby toho nebylo málo, natočený koncert byl k 20. výročí kapely, a tak si pánové na scénu postupně pozvali snad všechny bývalé spoluhráče. Fanoušci tak dostávají luxusní a skutečně rozmanitý bonbonek, který nemůže nudit.

Ne, nenudí… Osobně nejsem moc fanouškem televizních živáků, většinou u nich vydržím tak 40 minut, ale RED BARON BAND jsem dal celé. Měl jsem z nich radost. Měl jsem radost, že i v našich končinách se dá v ryze amatérských podmínkách (teď to nemyslím hanlivě) pořídit tak kvalitní záznam. Zvukově i obrazově našlapaný, takřka až nadstandardní, protože když si například vezmu poslední DVD legendárních NAZARETH, našinci vyhrávají na plné čáře. Nejdůležitější je ale samotná muzika a ta je samozřejmě velmi kvalitní. Setlist nabízí jednu pecku za druhou – dokáže rockově rozhoupat, ale také bluesově zadumat. Nálada se často mění a může za to i rozdílný projev jednotlivých vokalistů.

Když už jsem zmínil, že se na pódiu postupně vystřídají všichni zpěváci, je nutno dodat, že si kapela na sebe tak trošku upletla bič, protože každý bude, ač chce, nebo ne, tak trošku srovnávat. Bylo by ale nespravedlivé vyzdvihovat jednu personu, protože každý frontman RED BARON BANDu měl něco do sebe. Každý do muziky kapely zapadl. Platí to samozřejmě i o Monice, která v Baronech dnes opět zpívá. Je to dračice se správným bluesovým feelingem. Takových dnes moc není… Škoda. „Live In Prague“ je dárek skalním. Je to nostalgie a zároveň zpráva, že se s kapelou musí počítat i v další dvacetiletce. A vzhledem ke zmíněné retro vlně, která se na nás valí z každé strany, je možné, že až nyní přichází jejich čas. Oproti většině trendy kapelám, které najednou objevily zvonáče a zahodily šampóny, mají ale Baroni jednu výhodu. Víme, že to dělají od srdce. A toho si važme…

P.S.: Paul mě ještě požádal o několik řádek k jejich prozatím poslednímu studiovému albu Reflections… Těžko recenzovat nahrávku, která je již šest let stará. Po albu „Music Must Change“ neměli kluci nejjednodušší pozici. Na každou kvalitní desku se navazuje nelehce, jelikož jsou očekávání nemalá. Přesto si myslím, že „Reflection“ se může svému předchůdci do očí podívat. Album je to stále šťavnaté, možná na první poslech ne tolik přístupné, ale o to zajímavější. Z dnešního pohledu mi přijde nejvyspělejší položkou diskografie Baronů, zamrzí proto, že se kapela na tolik let studiově odmlčela. A vrchol? „When The Sun Goes Down“. Song hodný titánů!

Václav Votruba

Red Baron Band – Live in Prague – recenze Irockshock 24.6. 2016

Pražští hardrockeři Red Baron Band nemohou dvacet let existence oslavit důstojnějším způsobem, než je vydání živého CD a DVD. Hudba, kterou už dvě dekády bez jakékoliv významnější odchylky produkují – tedy klasický a poctivý hard rock sedmdesátých let, zní nejlépe, když je zaznamenaná přímo ‚z pódia‘. Ostatně Red Baron Band přísahají právě na ty kapely, které i své studiové nahrávky pořizovaly dřevním způsobem, tedy naživo a na pár mikrofonů. Tomuhle stylu hudby může studiové přikrašlování jedině uškodit.

Jde přitom samozřejmě o muziku, která vyžaduje naprostou souhru a výborné muzikanty. V tomto směru je na Red Baron Band rozhodně spolehnutí. Jak ukazuje nahrávka pořízená částečně v pražské Akropoli a částečně ve Vagonu, členové kapely (současní, ale i ti bývalí, kteří si v průběhu obou večerů přišli se skupinou zavzpomínat) jsou poctivými instrumentalisty, kteří přistupují ke svému stylu s maximální pokorou. A když se k nim přidá patrně nejlepší český vibrafonista Radek Krampl, je to doslova radost poslouchat.

Proč by si ale měl fanoušek téhle kapely narozeninový živák vlastně pořizovat, když může jít na koncert? Úplně největší devizu osobně vidím v tom, že může porovnat všechny zpěváky, kteří se v kapele vystřídali – a stejně tak se střídají na aktuální nahrávce. Je patrné, že mezi skalními fandy bude donekonečna hořet spor, kdo z vokalistů Red Baron Band byl tím nejlepším. Je to jistě individuální, já osobně musím vyzdvihnout výkon Jana Holečka, který zejména v I Feel So Alone předvádí stěží uvěřitelný pěvecký výkon a v přímém srovnání mi s kapelou sedí více než lehce afektovaný a v některých pasážích trochu ‚danbártovský‘ projev Mirka Jecha či ženský zpěv Moniky Infernalis, která podle posledních zpráv s kapelou opět zpívá (v Red Baron Band se zejména tihle tři zpěváci střídali jako na orloji).

Nejlepší gratulací ke dvaceti letům je pak viditelná a slyšitelná velmi slušná návštěvnost na obou koncertech.

Jan Martinek

Red Baron Band – Live in Prague  recenze německého webzinu Music Zirkus Magazin 24.6. 2016

Red Baron Band – Live In Prague
Eigenvertrieb / www.redbaronband.com(2016)
(CD: 15 Stücke, 68:51 Minuten Spielzeit
DVD: 19 Stücke, 100 Minuten Spielzeit)

Die aus der Tschechischen Republik stammende Band Red Baron Band, benannt nach dem Roten Baron aus dem ersten Weltkrieg, bezeichnet sich selbst als 21st Century Hard Rock Band. Die Wurzeln der Band liegen im Jahr 1993, als Paul Kowacz und Radek Hornik aufeinander trafen. Anfang 2016 erschien eine CD plus DVD, die die Liveaktivitäten der Band zeigt.

Kern der Veröffentlichung, die den Namen „Live In Prague“ trägt, ist ein Konzert, das die Band am 25.01.2014 im Palace Akropolis in Prag mitgeschnitten hat. Die Aufnahme auf der AudioCD und der DVD weichen nur geringfügig voneinander ab. So sind das 8:21minütige „Brother“ und das 4:29minütige „Ouro Pretto“ auf der CD nicht enthalten, während diese zusätzlich das 2:53minütige „1969“ enthält. Darüber hinaus wurden der DVD noch drei Bonusstücke spendiert, die am 27.09.2006 in der Lucerna Music Bar in Prag aufgenommen wurden. Lediglich „Livin’ Behind The Jail’s Door“ ist auch im 2014’er Set enthalten.

Das tschechische Quartett bietet straighten, erdigen Classic-/Hardrock mit nostalgischem Anstrich. Das Konzert wurde mit mehreren Kameras aufgezeichnet und gut in Szene gesetzt. Die im Hintergrund gezeigten Landschaftsvideos wurden teilweise mit den Musikern überblendet. Dazu bekam der Film einen nostalgischen Look, in dem Effekte veraltetes, leicht beschädigtes Filmmaterial imitiert. Das passt aber sehr gut zu den Aufnahmen.

Das Quartett hat sich bei seinem Auftritt um einige Gastmusiker erweitert, die den Gig aufwerten. Ob es sich dabei um ehemalige Mitglieder handelt, ist mir nicht bekannt.

So manche Band aus den 70’ern scheint immer mal wieder in den Stücken durch wie beispielsweise Uriah Heep in „Burning Ways“. Aber auch Deep Purple und Whitesnake sind nicht weit entfernt. Auch eine Bläsersektion aus Trompete, Posaune und Saxophon wurden mit eingebaut, wie in der treibenden Nummer „I’m A Roller“. „Our Pretto“ zeigt sich von seiner akustischen Seite aus Gesang und Akustikgitarre, bei dem die beiden Protagonisten mit ihren Stimmen Sounds erzeugen, die mich an Supertramp erinnern, obwohl der Song nichts mit der britischen Band zu tun hat. An anderer Stelle wirkt er wie ein The Who-Song.

Zu den letzten vier Songs „Like A Little Child“, „Burning Now“, „Holy Water“ und „Livin’ Behind The Jail’s Door“ kommt dann die Sängerin Monik Infernalis auf die Bühne und interpretiert die Songs mit einer Rockröhre wie aus den 70’ern. Vor allem in den ruhigeren Momenten macht sie eine wirklich gute Figur.

Die Bildqualität der Bonusstücke ist etwas schlechter und liegt auch nur im Format 4:3 vor. Es ist aber eine schöne Dreingabe.

„Live In Prague“ ist ein Album/Livemitschnitt der Spaß macht, denn er entführt einen in die seligen 70’er Jahre. Melodien, Rhythmen und Sounds klingen wie aus dem letzten Jahrhundert (vor allem auch durch den Einsatz der Orgel). Ein schönes Werk einer Band die hierzulande nicht so bekannt ist.

Stephan Schelle, März 2016

Red Baron Band – Live in Prague  recenze webzinu Melal Forever 8.5. 2016

Tuzemští vlajkonoši old school hard rocku Red Baron Band oslavili na začátku roku 2014 své dvacetiny. Oslavu pojali velkolepě, neboť do pražského Paláce Akropolis pozvali prakticky všechny, kteří se na „cestě z pravěku“ až do současnosti podíleli a stejným způsobem (tedy procházkou od nejstarších skladeb k těm „nejnovějším“) rekapitulovali i svojí historii. Nezvěčnit takovou událost je prakticky nemyslitelné a tak s dvouletým odstupem nyní Red Baron Band předkládají lehce vyselektovanou vzpomínku v audio i video formě prostřednictvím alba „Live In Prague“.

Svým způsobem je informace o tom, že Red Baron Band dodržují časovou perspektivu nepříliš podstatná (alespoň co se jednotlivých skladeb týká). Autorský rukopis Pavla Kowacze, který je vyjma jediného příspěvku Jana Holečka výhradním autorem hudby na albu, je jasně vyprofilovaný a vyspělý již od první desky (respektive, jak deklarují úvodní dvě skladby, vlastně již v době demonahrávek), takže celá „vývojová řada“ je naprosto dokonale soudržná. To, co docela zásadně mění barvu nahrávky (pomiňme např. příjemně zvonící vibrafon v „Here Comes The Night“), jsou zpěváci. Od spolehlivého Pavla Kowacze v úvodní zatěžkaně hutné a valivé „Have You Ever Been, dřevní melodii s až lehce psychedelickou rockovou podstatou „Burning Ways“ s Vratislavem Sýkorou, k Janu Holečkovi, jehož part otevírá bluesově posmutnělá a dokonale procítěná „I Feel So Alone“, a který s vydatnou podporou dechové sekce vyvrcholí v dráždivé pohodovce „1969“, přes excelentního Mirka Jecha (ano, pokud bych měl hledat mužský hlas, který mě v řadách Red Baron Band oslovuje nejvíc, je to právě tento zpěvák) s jeho dokonale rockově (danobártovsky) nakřáplým vokálem a ležérní suverenitou, který ze všech svých šesti skladeb dokázal udělat dokonalé hudební dobrodružství. Jediná žena v řadách kapely, Monika Infernalis, pak ve svých třech položkách svým sytým, pružným a smyslně ostrým hlasem narůstající atmosféru dokonale zdůrazní a finální „Livin´Behind The Jail´s Door“ ve které se tři posledně jmenovaní interpreti setkají v rámci jedné skladby, tuhle pestrost příjemně vygraduje. Red Baron Band zejména díky hojnému využití Hammondů zní velice mile archaicky, zároveň však z desky dýchá autentičnost, zápal i vědomí, že kapela svojí muzikou žije.

Škoda toho, že CD a DVD nejsou totožná, byť rozdílů není zase tolik. Oba nosiče mají patnáct skladeb shodných, CD přináší navíc song „1969“, DVD pak nabízí úžasnou pohodovku se španělkou „Ouro Pretto“ a skladbu „Brother“ (plus ještě třískladbový přídavek z roku 2006), přičemž zařazení každé ze skladeb má své nezpochybnitelné opodstatnění a album je prosto jakýchkoliv hluchých míst. Ale vzhledem k tomu, že „Live In Prague“ obsahuje v jednom balení oba nosiče, lze tuhle překážku celkem snadno odstranit. Z alba dýchá pohoda, výrazné muzikantství, suverenita. Otázkou zůstává, zda nestálo za to zachovat plnou autentičnost koncertu a příznivcům nabídnout kompletní menu, které Red Baron Band v Akropoli předvedli. Záznam má velmi povedený zvuk a je i poměrně citlivě sestříhán, nicméně skutečnost, že absence prakticky veškeré případné interakce s publikem mezi skladbami budí až nepatřičný pocit hodně komorní atmosféry (nemluvě o tom, že původně během večera mělo zaznít celkem dvacet čtyři skladeb a v součtu playlistů CD a DVD je jich sedmnáct), může při takhle dobře odvedeném výkonu (na všech frontách, tedy nejen na pódiu, ale i při následném zpracování) případného pamětníka koncertu lehce zamrzet. I tak je „Live In Prague“ velmi podařenou vzpomínkou, která má potenciál pohltit i toho, kdo se vzpomínkového večera osobně nezúčastnil a sedmdesátá léta a tehdejší hard rock, kterému Red Baron Band důstojně vzdávají poctu, nejsou jeho doménou.

Red Baron Band – Live in Prague recenze časopis Rock and all 3/2016

Baron Band: 20 let – výroční koncert 02.02. 2014

25. ledna 2014, Praha, Palác Akropolis

Text: Eva Houšková Rockshock
Foto: Martin Valečka

Kvalitního rocku není nikdy dost. A právě jej se nám dostalo poslední lednovou sobotu v pražském Paláci Akropolis měrou vrchovatou. 20. ‚narozeniny‘ tu totiž slavil RED BARON BAND. 20 let na české scéně, to je pořádný důvod k oslavě – a rovnou je třeba říct, že ačkoli někteří z avizovaných hostů nakonec nedorazili, povedla se opravdu skvěle.

Nepodařilo se mi sice stihnout úplný začátek, do solidně zaplněného sálu vcházím až s koncem songu Burning Ways, reprezentantem dřevní doby kapelních začátků, s jejich tehdejším zpěvákem Vratislavem Sýkorou u mikrofonu, ale velice brzy rozmrzám a zorientuji se i v dramaturgii narozeninového večírku. Program je chronologicky seřazeným průřezem tvorbou kapely za těch dlouhých 20 let. Slovem jej provází bubeník Radek Horník, který je společně s kytaristou Paulem Kowaczem jedním ze zakládajících členů – a tihle dva dnes taky jako jediní z pódia po celou dobu neslezou. Radek pak ohlásí posun v čase do doby kapelního ‚pravěku‘ a příchod zpěváka a multiinstrumentalisty Honzy Holečka, který k ‚Redbaronům‘ poprvé vstoupil koncem roku 1996. Vizuální stránka je posílena o velké plátno na zadní stěně stage, na nějž jsou ke každé skladbě promítána tematická videa i vlastní klipy. Například I Feel So Alone z první regulérní desky The First Album, jejíž bluesově melancholickou náladu Honza svým nezaměnitelným vokálem zpoza kláves s klavírním rejstříkem ještě umocňuje, dokreslují záběry zimních či deštivých krajin. Přelévající se vlny oceánu zase provázejí skladbu Over The Ocean (In The Light), již vyšperkuje jeden z dnešních hostů, Richard Malát, příčnou flétnou. Ta pochopitelně trochu evokuje Jethro Tull, mnohem víc mi ale feeling téhle písně připomene Uriah Heep. Ostatně v muzice Red Baron Band jsou slyšet inspirace i vlivy spousty zásadních kapel blues/rockové sféry, přetavené do vlastního pojetí s osobitou tváří. A jak jdeme v průběhu koncertu s kapelou v čase dál, lze krásně sledovat i její vývoj.

a pódiu se postupně střídají muzikanti, kteří kapelou za ta léta prošli – asi nejvíc jich bylo u kláves a baskytary (nemluvě o Honzovi, který kromě zpěvu ovládá i oba tyto nástroje a za svého působení zde toho samozřejmě maximálně využíval). Muziku tu tedy tvrdí Matyáš Sedlák, Tomáš Měchura alias ‚Mechy‘, Jiří G. Rubeš, Michal ‚Matuch‘ Matoušek a Jarda Hynek, za klávesy zase usedají Ondřej Štěpánek, Vilém Mikyška a Mikuláš Čimbura. Ale to zdaleka není všechno: kromě těch, kdo se objevili v řádné kapelní sestavě, jsou tu ještě hosté. Například Radek Krampl s trochu nezvyklým nástrojem – vibrafonem, jímž ozdobí skladbu Here Comes The Night. V několika písních si můžeme užít i dechovou sekci – trumpetistu Radka Němce, pozounistu Milana Krále a saxofonistu Kamila Jánského, kteří se podíleli na nahrávání dvou alb (In The Light a Music Must Change). Rovnou přiznávám, že já osobně nejsem zrovna dechový fanoušek, ‚len ta trúba mi tam nechýba‘, ale musím pochválit i sólové výkony těchto pánů, jimiž se blýskli v songu 1969 – ostatně i klávesové a kytarové sólo v něm nemají chybu. A ocenila jsem i jejich ‚pohybovou vložku‘ při I’m Gonna Be Your Star,kdy se pěkně synchronizovaně pohupovali do rytmu. Vlastně po celou dobu koncertu panuje jak pod pódiem, tak i na něm uvolněná atmosféra a ani o humorné okamžiky není nouze. Třeba jako v momentu, kdy Paul publiku oznamuje, že původně ohlášený host, zpěvačka Zuzana Michnová, bohužel nepřijde a že oficiálním důvodem je její nemoc, a z publika se ozve cosi o čísi viróze… Místo jejího vystoupení si Paul vezme do ruky španělku, Honza mikrofon a jen ve třech, s Radkem za bicími, ohlásí ‚malou improvizaci‘, skladbu, kterou prý dosud nikdy živě nehráli, a dají pohodovku Ouro Pretto.

Honza ovšem nebyl jediným zpěvákem Red Baron Band, i když u nich zanechal nesmazatelnou stopu. Paul si vždycky dokázal najít kvalitní muzikanty na stejné ‚vlně‘, a jedním z nich je i další ‚staronový‘ zpěvák Mirek Jech, který k RBB poprvé přišel v r. 2004 a po letité pauze je i současným frontmanem. Ten se na pódiu objeví ve svém typickém červeném barokním kabátci z časů svých začátků s kapelou. Jiná barva hlasu, jiný projev, nikoli však horší výkony. Píseň Borther, která zneklidňuje stupňujícím se napětím, ke konci zpestří foukací harmonikou (kromě ní ještě při svém setu občas používá perkusní nástroj, ozvučná dřívka claves). Mirek s kapelou natočil dvě alba, kromě již zmíněného Music Must Change i následné Reflections, z nějž stejnojmenná úvodní skladba je prý jeho oblíbená; mě zase zaujme Gambler s kytarovým riffem tak trochu à la Jimi Hendrix. Jen pro upřesnění: to, že tu jejich hudbu občas přirovnávám k jiným kapelám, neznamená, že by šlo o kopírování. Muzika Red Baron Band má kořeny v blues, rock’n’rollu a klasickém hard rocku – a v téhle oblasti už bylo zkrátka prakticky všechno objeveno. Stále jde ale o esenci ryzího muzikantství…

Po Mirkově odchodu ze scény zaujme pěvecký post jediná žena v historii kapely. I tahle – pro chlapskou kapelu trochu riskantní – volba opět potvrdila, že Paul si umí vybrat opravdovou kvalitu. Na pódium přichází Monika Infernalis. Její příjemně rockově drsný hlas bohužel nebyl zaznamenán na žádném řadovém albu, s kapelou natočila ‚jen‘ třískladbový promo singl. Je to už pár let, co jsem ji s Red Baron Bandem viděla naživo naposledy, a musím říct, že nejen výborně zpívá, ale navíc čím dál líp vypadá: nová barva i střih vlasů jí sluší a stala se z ní neskutečně sexy žena. To oceňuje i pánské publikum, o jejím zpěvu nemluvě… Společně s kapelou si dá Like A Little Child, Burning Now a Holy Water. Pomalu se blíží konec, v němž si vychutnáme několik skladeb v podání tříčlenné sestavy Kowacz – Horník – Holeček. Závěrečnou Livin‘ Behind The Jail’s Door zpívají všichni tři, Honza, Mirek i Monika, a ve zpěvu se střídají. Paul trochu ‚potrápí‘ svoji kytaru, ale tentokrát ji ani nezpráská páskem, jak jsme na to u něj z koncertů zvyklí. Kolem něj už je většina účinkujících dnešního večera, alespoň tedy ti, kdo neodešli, a nastává oboustranné děkování a loučení. Na pódium je ještě přinesen narozeninový dort s velkou prskavkou, kterou se Paulovi podaří sfouknout až na druhý pokus, a protože do 22. hodiny, kdy se tady musí končit, ještě pár minut zbývá, dočkáme se i dvou přídavků. V Livin‘ In The Light znějí v některých pasážích vokály všech tří pěvců unisono – a jejich odlišné barvy hlasů spolu parádně ladí. Opravdu je těžké pochopit, proč takhle dobří muzikanti a zpěváci nejsou u nás dostatečně doceněni. Ovšem takhle to tady bohužel chodí, masový obecný (ne)vkus dává přednost rychlokvaškovým ‚celebritám‘. Ale myslím, že o takový druh slávy tihle kluci stejně nestojí. Oni svojí muzikou prostě žijou; a pořád ještě se najde dost lidí, kteří to ocení. Takoví se sešli i tento večer v Akropoli a výkony muzikantů vřele odměnili potleskem i atmosférou. Po poslední skladbě, v rozšířené sestavě ještě jednou zahrané Burning Now, už ale musíme všichni striktně vyklidit sál. S Paulovým pozdravem „Díky moc a dobrou noc!“ tedy narozeninová oslava opravdu končí, i když nabuzené publikum (a možná i sami muzikanti) by uvítalo delší hraní. V přilehlém baru evidentně zákaz produkce po 22. hodině neplatí – brzy nás vyžene z reproduktorů na maximum puštěné ‚duc-duc‘, což po právě skončeném lahůdkovém hudebním zážitku působí hůř než ledová sprcha. A tak do sebe rychle kopneme zbytky nápojů a raději odcházíme do jedné z nejmrazivějších nocí této zimy…

Záměrně jsem nepopsala úplně všechno, co se v tento večer na pódiu Akropole odehrálo – a nebylo toho málo (zaznělo tu 24 skladeb v podání necelé dvacítky muzikantů). Důvod je prostý: celý koncert byl totiž natáčen a bude vydán jako DVD. Na to si ale budeme muset ještě nějakou dobu počkat; samotné přípravy koncertu zabraly celé čtyři měsíce a následné zpracování taky nějaký čas potrvá. Ovšem jako se vyplatily přípravy, tak se jistě vyplatí i čas a práce vložené do výroby DVD. Já osobně se na něj už teď moc těším!

Red Baron Band vydává album Live in Prague 1.3. 2016

V pořadí pátý titul s názvem Live in Prague vydává pražská kapela Red Baron Band. Většina materiálu byla nahrána živě na výročním koncertu v paláci Akropolis, kde skupina oslavila 20. let na scéně. Na dvou nosičích přináší reprezentativní průřez tvorbou skupiny, který obsahuje jak nějvětší hity RBB tak i nikdy nezveřejněné písně. Na nahrávce se představí většina historických i současných členů RBB ale také hostující vibrafonista Radek Krampl a dechová sekce. DVD navíc obsahuje třípísňový bonus z koncertu v Lucerna Baru v roce 2006. Ukázky z CD/DVD čtenáři najdou na Youtube a skupina novinku podpoří na koncertech.

Spark magazín

Red Baron Band – Reflections |08.04.2010 2010

(2010 / CD / Avik / old school hard rock)

Zarazil vás žánr? Některými uctívané a jinými nestravitelné sousloví „old school“ v případě hard rockových kapel není zrovna obvyklé, nicméně pro RED BARON BAND se hodí naprosto skvěle. V tuto chvíli mě skutečně nenapadá jiná současná skupina, která by tak bravurně dokázala trefit nejen hudebním projevem, ale – a to je důležitější – i atmosférou léta 60. a hlavně 70., kdy byly největší hard rockové formace v plné síle.
Pokud sledujete hard rockové recenze, víte, že většinou bývají o tom samém. Některé kapely se sice snaží pojmout rock trochu jinak, ale většina jde s větší či menší úspěšností ve stopách hard rockových gigantů. Za tu dobu, co se s těmito hudebníky a jejich počiny setkávám, jsem měl tu možnost zjistit, že úspěšnost není tolik ovlivněná hráčskými výkony (protože ty bývají vesměs nadprůměrné), ale daleko větší roli sehrává atmosféra a pocit, který nemáte z bravurního kytarového sóla, ale z daleko méně hmotného, o to však příjemnějšího šimrání kdesi uvnitř ve vašem těle. Myslím, že takhle nějak by se dal definovat hudební orgasmus. A já už teď mohu prozradit, že „Reflections“ jej opravdu nabízí – a často ani ne pouze jeden 🙂
Ruku na srdce; podobný pocit člověk opravdu nezažívá každý den a v případě hard rocku to platí snad trojnásob. „Reflections“ je možná vůbec první deska v tomto žánru, jež mě takto odrovnala, pokud se tedy samozřejmě bavíme o nahrávkách, které jsem měl tu čest dosud recenzovat na základě žádosti kapely nebo povinnosti k nahrávací společnosti.
Po hudební stránce nelze vytknout snad vůbec nic – od jednotlivých výkonů až po kompozice jako celky je vše dokonalé. Mirek Jech má naprosto úžasný hlas a mám pocit, že od alba „Music Must Change“ se ještě zlepšil. Na tomto místě se musím přiznat, že mi bude u RED BARON BANDu opravdu chybět a dovolím si i malé vyjádření obavy nad tím, jak budou „Baroni“ znít s novou baronkou – a dle ukázek na Bandzonu jistě velice kvalitní zpěvačkou – Monikou Infernalis. Budeme se muset nechat překvapit…
Ve sborech Mirkovi sekundují snad všichni členové kapely, nicméně prostor pro sólový zpěv dostává i vůdčí osoba RED BARON BANDu – kytarista Paul Kowacz. Velmi dobře si ho člověk užije především ve druhé písni „I Don´t Believe“, kdy se střídá s Mirkem. Ačkoli má v některých skladbách na starost i perkuse, mandolínu („Aspiration“) a dobro („Glass Head“), Paulovým hlavním nástrojem zůstává stará dobrá elektrická, popř. akustická kytara. Je třeba říci, že snad až na sólo v písni „Reflection“ se kytary omezují především na riffy či různé melodické vyhrávky na úkor kláves, které hrají v hudbě RED BARON BAND patrně největší roli (podobně tomu bylo i na „Music Must Change“). Práce Mikuláše Čimbury je patrná opravdu v každé písni alba „Reflections“. Kromě hammondek a jiných klávesových nástrojů však obstarává ještě například mellotron, což je nástroj, který opravdu jen tak někde neuslyšíte. Pokud se nemýlím, je nyní k dispozici v počtu několika desítek kusů a RED BARON BAND jsou díky tomu opravdu jednou z mála formací, jež mají mellotron zařazený do svého projevu. Nutno podotknout, že Mikuláš z něj loudí opravdu libé tóny. Na druhou stranu je jistě dobře, že RED BARON BAND nepoužívají mellotron všude a že pro něj vyčlenili tři skladby – tak akorát, abyste se na něj vždy těšili a přitom se vám nezprotivil (ačkoli já mám pocit, že bych si ho s chutí užil i v dalších skladbách). Rytmická sekce pak odvádí přesně tu práci, kterou odvádět má. Basa o sobě dá tu a tam vědět především v klidnějších pasážích a bicí – rovněž dotažené do konce – nabízí přechody a různé kudrlinky přesně v tu správnou chvíli.
Jak tedy vyplývá z předchozího odstavce, RED BARON BAND využívají celou škálu nástrojů (a to jsem nezmínil ještě například harmoniku a jiné), ale jejich tvorba rozhodně není přeplácaná. Skladbám nechybí jak propracovanost do posledního detailu, tak chytlavost. Zvuk je krásně čistý a vyvážený.
Co však oceňuji opravdu nejvíc, je atmosféra. To je ten pravý důvod, proč je „Reflections“ hodnocené tak vysoce. Dokážu si představit, že přesně takovýhle druh hudby se poslouchal před čtyřiceti lety kdesi ve Velké Británii, v domovech mých anglických vrstevníků, kde patrně nebyla nouze o alkohol, omamné látky a přirozeně i krásné dámy. Především ale všude vládla pohoda, klid a mír, a to i přes to, že kdesi daleko za zdmi těchto domů proti sobě stál Západ a Východ a ke konfliktu nebylo často daleko. Věřte mi, že i z nejzasmušilejší skladby, desetiminutové „Where The Sun Goes Down“, místy čiší ona pohoda.
V závěru si dovolím pouze trochu nesouhlasit s tím, že „Reflections“ je oproti převážně hard rockovým předchůdcům posun do progresivního rocku. Ne! Alespoň ne do takového, jaký jsem čekal. Mohu sice srovnávat pouze s „Music Must Change“, ale v porovnání s ním se opravdu žádná drastická změna neděje. RED BARON BAND se drží svého zvuku, což je dobře patrné třeba na kytarách. A na druhou stranu i „Music Must Change“ nabídlo výrazný prostor pro progresi (skladba „Here Comes The Night“). Závěr je však takový, že si každý může „Barony“ zaškatulkovat kam chce, ale podstatná je hudební náplň a ta je…špičková? Úžasná? Dokonalá? Promiňte, nějak nemohu najít správné slovo. Omluvte také mou půlbodovou rezervu v hodnocení, která je zde pro případ, že by některý z předchůdců „Reflections“ byl ještě o něco lepší. „Reflections“ je pro všechny milovníky poctivého hard rocku jasná povinnost a pro ostatní učebnice toho, jak by měl tento žánr znít.

Hodnocení: 9,5/10

autor: Crimson Thunder
zdroj:Volumemax

Reportáž: Jarní Rockování 2010 |05.04.2010 2010

JARNÍ ROCKOVÁNÍ 20. března 2010, Mnichovice
S novou osobou za mikrofonem a s novým albem Reflections na kontě (to ovšem nazpíval ještě bývalý frontman Mirek Jech) podala tahle kapela více než pádný důkaz, že hard rock nejen že stále žije, ale hlavně že to nemusí být nutně nějaká omšelá, smutně vyšeptalá muzika. A jestli se někdo obával, co způsobí ona zásadní změna v sestavě, tedy přijetí zpěvačky po dvou natolik výrazných frontmanech (před Jechem v RBB zpíval Honza Holeček, dnešní člen Luboš Andršt Blues Bandu), možná mu údivem spadla čelist: Monika Infernalis totiž zpívá natolik agresivně a přitom technicky bravurně, že dává vzpomenout třeba na Lucii Bílou v jejím metalovém období s Arakainem. Všechna čest!

autor: Petr Korál
zdroj: Rockshock

RECENZE: Red Baron Band – Reflections |březen 2010

RED BARON BAND – Reflections (Red Baron Band / AVIK) 46:05
Kdyby s touhle deskou vyběhnul kdokoli z hardrockových mastodontů od Led Zep přes Deep Purple po Uriah Heep a dal jí monstróznější zvuk a propracovanější a čisčí aranže, asi by svoje fanoušky nazklamal. Reflections od Red Baron Bandu je vcelku hutná ochutnávka všech těchto sladkostí. Až si občas člověk říká, jak je možné, že něco podobného ještě pořád vzniká a hlavně baví, když už to bylo tolikrát přehrané. A tak, ať chce nebo ne, album vás potěší, i když neobohatí, a řeknete si: ,,Jo, kdyby u nás něco podobného vzniklo před čtyřiceti lety…“ Nicméně Reflections je skvělou pozvánkou na některý z koncertů Červeného barona. Musí být prima zažít tu pravou muziku na vlastní kůži.
3* z 5*

autor: Roman Hřebecký
zdroj: časopis Rock and Pop

RECENZE: Red Baron Band – Reflections |březen 2010

RED BARON BAND – Reflections (Red Baron Band / AVIK) 46:05
Zatímco na svých minulých nahrávkách pražský Red Baron Band různě experimentoval třeba s dechovou sekcí a, obecně vzato, všemožnými výlety mimo ortodoxně hardrockový rank, tentokrát se z větší části opět s chutí ponořil do hutné bigbítové materie ovlivněné těmi nejlepšími momenty Deep Purple, Uriah Heep a dalších hrdinů žánru. Což ale neznamená, že by tentokrát natočil stereotypní desku. Ta totiž vedle řízných kousků nabízí třeba silně zeppelinovskou akustickou instrumentálku Aspiration, krátkou, podobně křehce pojatou věc Golden Boy nebo vzdušnou, nesmírně přívětivou melodickou linkou načechranou píseň It’s Too Late. Výsledkem je pestrá, muzikantsky i vokálně precizní kolekce dokládající, že ani tak konzervativní styl jako hard rock ještě zdaleka nepatří na smetiště hudebních dějin.
Zlatý hřeb: Reflection
Zní to jako: gustovní nápaditý hard rock
5* ze 7*

autor: Petr Korál
zdroj: časopis Muzikus

Red Baron Band přichází s progresivní deskou |13.01.2010

Pražská rocková kapela Red Baron Band vydává po čtyřech letech nové album „Reflections.“ Křest novinky proběhne již 14. ledna v pražském klubu Futurum.Skupina slibuje, že se kromě klasických hardrockových vypalovaček na albu dočkáme také příklonu k progresivnímu rocku.
Dodejme, že nahrávka „Reflections“ je labutí písní zpěváka Miroslava Jecha. Toho v Red Baron Band nahradí charismatická zpěvačka Monika Infernalis, která doposud působila v psychedelické formaci The Paid.

autor: Kateřina Červenková
zdroj: Musicserver

RECENZE: RED BARON BAND – Music Must Change | 2.7.2008

V několika předchozích recenzích jsem vás seznámil s řadou rockových alb ze zahraničí a nyní je čas nahlédnout i pod pokličku domácí rockové scény. Musíme se sice vrátit o nějaké dva roky zpět, ale věřte mi, že malá cesta časem rozhodně nebude na škodu. Od RED BARON BAND by se totiž řada zahraničních kapel mohla učit.
V první řadě je třeba pochválit celkové provedení alba. Jestliže jste za dva roky života tohoto alba ještě neměli to štěstí s ním přijít do styku, připravte se na příjemné grafické zpracování bookletu, lisované CD a dobrý zvuk. To všechno „Music Must Change“ nabízí. Krom toho – a to je podle mě podstatnější – přináší čtyřicet pět minut kvalitní rockové muziky, která osciluje mezi blues rockem až hard rockem. Pánové v průběhu uvedené stopáže hrají jak přímočaře (slyšte úvodní „Remedy“), tak i dost technicky, jak dokazuje třeba závěr písně „Here Comes The Night“, ve kterém si milovníci instrumentálních pasáží opravdu přijdou na své. Mám chuť pokračovat v průvodu po extrémech této desky, proto ještě zmíním, že „Music Must Change“ nabízí jak kratší písně, kupříkladu ani ne tří minutovou „Pictures From The Highway“, což je jedna z nejsympatičtějších věcí celé nahrávky, tak i dlouhé skladby, jako třeba téměř desetiminutovou „Brother“. Na albu najdete rychlejší i pomalejší věci, riffy, vyhrávky, prostě vše, co má dobrý hard rock nabízet. Ale to pořád není vše! Do klasické rockové muziky jsou navíc poměrně často zakomponované i nástroje dechové (trubky, saxofony apod.), což tvorbu RED BARON BANDu oživuje a povznáší nad obyčejné hard rockové kapely.
Samostatnou kapitolou je potom zpěv. Mirek Jech má perfektní chraplák. Pravidelní čtenáři rockových recenzí si za předchozí větu mohou dosadit dovětek „…který do této hudby padne jako prdel na hrnec“. Mirek opravdu zpívá s přehledem a na naší rockové scéně podle mě nemá konkurenci. To by ostatně mohlo platit i o RED BARON BAND jako celku. Po poslechu jejich posledního alba mi totiž přijdou jakou nejlepší hard rocková kapela tuzemské scény. Jejich síla spočívá především v tom, s jakou elegancí pojí hráčský a skladatelský um a vše doplňují místy precizní technikou a jinde zase bezstarostnou lehkostí.
Nuže, pokud máte pocit, že naše domácí hard rocková scéna nemá co nabídnout, mýlíte se. Stačí si sehnat tuto placku a brzy budete přesvědčeni o opaku. Závěrem bych chtěl vyjádřit přání, aby se nové album RED BARON BAND objevilo v co nejbližší době. Čekání na něj si však budu určitě krátit i poslechem „Music Must Change“.
hodnocení: 8/10

autor: Crimson Thunder
zdroj: Volumemax

Mladí klávesoví mistři – Mikuláš Čimbura | 29.8.2007

Poprvé jsem Mikuláše Čimburu, řečeného Miky, viděl hrát před lety v punkovém klubu Papírna. Na první poslech mě tehdy na kapele jménem Seecha zaujal její sedmnáctiletý bubeník, který akustickým tlakem s přehledem válcoval zkušené punkáče. Na druhém místě pak byl stejně starý klávesák, který dosti agresivní kytarovou hudbu inspirovanou Jimi Hendrixem prokládal divokými běhy přes větší část klaviatury.

Z kapely Seecha se vyvinulo progresivní varhanní trio Spreadding Happines, a z něj potom po změně na postu bubeníka i současná kapela Gaspar Pollak, jejímž téměř výhradním skladatelem a hráčem na hammondky je právě Miky.

Jak ses vlastně dostal k hudbě?
Dostali mě k tomu klasicky rodiče. Říkali, že hudba a sport patří k základní výchově, takže mě asi v šesti letech přihlásili do lidušky a na fotbal. Hrozně jsem tehdy chtěl hrát na klavír, protože brácha už rok hrál. Hrozně mě štvalo, že bráchu vzali a já jsem musel ještě rok počkat. Potom mě to ale zase vůbec nebavilo.

K rockové hudbě tě také dostali rodiče?
Otec mi pořád pouštěl Jethro Tull a podobnou hudbu, což se mi také dost líbilo. Tak v sedmé třídě jsem ty věci, co mě bavily, začal hrát i na klavír. Na základce jsem pak potkal našeho prvního bubeníka, Michala Marhoula, a dohodli jsme se, že si půjdeme zahrát. Brzy potom jsme přibrali na basu i našeho kamaráda a spolužáka Jardu Hynka. Na kytaru přišel Ríša Sysel a tak vznikla naše úplně první kapela – Seecha. Nerad bych se o ní nějak moc bavil. Rozhodně byla důležitá v tom, že jsem se tu setkal s Jardou a Michalem, kteří se mnou hráli i potom. S Jardou koneckonců hraji dodnes. Michal už bohužel hrát nemůže. Má problémy se zády. Naučil jsem se od nich poslouchat hudbu nejen z pohledu klávesisty, což bylo rozhodně velké obohacení.

Jak jste se dostali od té psychedelické hudby k současnému propracovanému art rocku?
Seecha byla prostě první kapela. Měli jsme docela úspěch, ale to bylo také proto, že jsme na každý koncert pozvali každého, koho jsme znali, a lidi se chodili koukat, co že ta „ucha“ předvedou. Potom jsme se začali dostávat k tomu art rocku. Musím vyzdvihnout vliv Mariána Vargy, který nás do toho vlastně dostal. Pak přišli Emerson, Lake & Palmer a další. Nakonec nás nejvíc inspirovali Genesis, Gentle Giant, King Crimson, Van der Graaf Generator a podobné kapely. V současnosti se snažíme k žádné kapele příliš nevzhlížet.

Vzpomínám si, že v době, kdy Sunflower Caravan ještě hráli art rock, lidé vás hodně srovnávali. Neštvalo tě to někdy?
To ani ne. Člověka ale docela zamrzí, že po každém koncertu někdo přijde, pochválí nás za skvělý koncert a pak hned stočí řeč na „Karavany.“ Jsme proto rádi, že se každá kapela vydala jiným směrem, takže už se nám to moc nestává. I když lidem to přijde podobné už proto, že s Andym oba dost využíváme hammondky. Rozhodně ale „Karavany“ oceňuji. Dali do toho hodně práce, vědí, co chtějí, jdou si za tím a výsledky jsou potom vidět.

Jak jsi spokojen s tím, že kapelu Gaspar Pollak lidé hodnotí jako art rock, tedy styl, který má své zlaté časy daleko za sebou.
To, že lidé o nás mluví jako o art rockové kapele, mi vůbec nevadí. Myslím si ale, že kombinujeme víc stylů a snažíme se tu starou formu nějak zpestřit. Poslední dobou se snažíme dostat do naší hudby i zpěv, v čemž nás hodně inspirovali Gentle Giant. Vymyslet zpěv do naší hudby je docela problém, nicméně je to podle mě ta správná cesta.

Neomezuje vás trochu triový formát?
Jednu dobu jsme zkoušeli jako kvintet, s houslemi a zpěvem. Úplně se nám otevřel nový hudební svět. Je mi docela líto, že z toho nakonec sešlo. V současnosti mi to ve třech úplně vyhovuje. Navíc je velmi těžké najít hráče, který by se dokázal dostatečně rychle přizpůsobit třem hráčům, kteří spolu hrají tak dlouho docela složitou hudbu.

Když už jsme u té složité hudby, nedělá vašemu bubeníkovi problém zpívat a zároveň bubnovat?
Ani ne, on je totiž Mci Mocík hrozný talent. Nenechá se ničím omezovat. A když má s něčím problém, tak prostě sedne a nacvičí to, takže výsledek zní bezproblémově. S basákem ho občas podpoříme vokály, takže se chystám na zpěvu také trochu zapracovat.

Necháváš se inspirovat i klasickými skladateli?
Z českých skladatelů mě hodně oslovuje Antonín Dvořák. Zrovna včera jsem poslouchal Novosvětskou a celou dobu jsem u toho přemýšlel, jak by šla upravit pro trio. Fantastických skladatelů je spousta. Těžko o nich ale můžu prohlásit, že by to byly přímo mé vzory. Určitě se musím zmínit o Bachovi. Ten ovlivnil všechny. Potom bych určitě uvedl Musorgského či Bartóka. Nedávno také dávali v televizi dokument o Glenu Gouldovi. Jeho interpretace jsou neuvěřitelné. Klasickou kompozici ale nějak hlouběji nestuduji. Když skládám, je pro mě nejdůležitější vlastní přístup. Také se snažím představit si tu věc tak, jak by ji měla hrát kapela, takže na zkoušky už to mívám dost připravené.

A jak jsi na tom se cvičením a udržováním techniky?
Snažím se hrát, co to jde. Patřím k muzikantům, kteří potřebují hodně cvičit, aby odehráli koncert doopravdy sebejistě. Chci mít dostatečný přehled, abych se nemusel pořád jen držet nějakého schématu a dával tomu na koncertech i něco navíc. Zkrátka potřebuji hodně cvičit. Občas stupnice, nejvíc ale právě toho Bartóka a Musorgského. Když je dost času, věnuji tomu denně minimálně dvě hodiny. Někdy to prostě nejde, ale jindy klidně i víc.

Jsi známý jako veliký hammondofil. Co tě na těch varhanách tolik přitahuje?
V průběhu let už jsem zkoušel různé simulace, ale ten pocit se zkrátka nějak nedaří přenést. Laikovi se to může zdát někdy k nerozeznání. Člověk, který se hammondkám doopravdy věnuje, tu simulaci ale určitě pozná. I když na některých nahrávkách se to dá poznat doopravdy těžko. Když se jedná o dobrou simulaci, zapracuje na tom dobrý zvukař a k tomu hraje kapela třeba s kytarou, je to opravdu k nerozeznání. Čistě z pohledu hráče je ten rozdíl stále velký. Hammondky prostě reagují na hru úplně jinak.

Pod rukou ti prošlo už několik modelů hammondek, mohl bys nějak srovnat jejich charakteristiky a odlišnosti? Pro většinu lidí jsou totiž hammondy jako hammondy.
Tak já to vezmu chronologicky. Nejprve jsem hrál na Hammond B-250. To už byly tranzistorové varhany. Ty nehrály bůh ví jak. Naštěstí tomu hodně pomáhala Leslie bedna, která ten zvuk přiblížila tomu, co jsem si od varhan sliboval. Nástroj to nebyl moc variabilní. Používal jsem jeden zvuk. Navíc se neustále přebuzovala ta Leslie. Potom jsem hrál na několikery L-100. Všechny zněly v podstatě stejně. To byly velmi dobré Hammondy. Nebyly ani moc drahé. U nás patří určitě k takovému standardu. V současnosti doufám, že se mi podaří sehnat elektromechanické M3, kterým se také říká „Baby B3.“ To je zlatý nástroj. Je to vlastně stejný nástroj jako velké modely A-100, B3 a C3, jenom jsou poloviční, přičemž znějí naprosto skvěle. Nedávno jsem ale odehrál koncert na ty zmiňované C3 a úplně mě to dostalo. Ten rozdíl je přeci jenom znát. Je to úplně jiná liga.

Jak jsi na tom s ostatními nástroji? Na koncertech je zatím moc nevyužíváš.
Ve zkušebně mám ještě Fender Rhodes, model 54, který rozhodně hodlám využívat. Musím mu nejdřív uvolnit nějaký prostor ve skladbách. Před rokem a půl jsem si pořídil i Yamahu S-90. Na tu také nedám dopustit. Nehodlám na ní samozřejmě využívat hammondy, ale zvuky to má vynikající. Mám také Mooga Rogue, ale ten zatím asi chvíli nebudu používat, protože mu nějak zlobí jeden kontakt.

Takovou sbírku ti může opravdu leckdo závidět. Máš ještě nějaký vysněný nástroj?
Určitě bych bral Mellotron. Ten je ale bohužel zatím nedosažitelný. Snažím se ho proto nahradit právě tou Yamahou. Snad to bude fungovat. Musím si ještě chvilku pohrát se zvukem. Už Mellotron byl vlastně sampler na bázi pásků, takže doufám, že nahradit jej bude lehčí, než simulovat třeba ty hammondy nebo fenderpiano.

Mikuláš Čimbura
narozen: 23. 11. 1984, Praha
vzory: Marián Varga, Tony Banks, Robert Fripp, Hugh Banton
projekty: Gaspar Pollak
nástroje: Hammond L-100, Yamaha S-90, Moog Rogue, Fender Rhodes 54
web: bandzone.cz/gasparpollak
Psáno pro: časopis Muzikus 2007/06
Autor: Stefan Segi

Red Baron Band – Music Must Change Eigenvertrieb RBB Records (2006) Music Zirkus Magazin

RECENZE: Red Baron Band – Music Must Change | 17.04.2008

Pražská cháska Red Baron Band odštartovala svoju púť nikedy koncom roka 1993, čiže nejaké skúsenosti s hraním už chlapci nazbierali. Po spustení ich CD (vyšlo v r. 2006) som mal trochu rozpačitý dojem najmä kvoli zvuku, no čoskoro som pochopil, koľko bije. Tvorba tejto kapely je hlboko zakorenená v štýle 70. rokov a zvukovo taktiež pripomína dané obdobie, čiže metaloví extrémisti pohov. Kto má chuť na nostalgický návrat do obdobia, kedy kraľovali kapely jako Led Zeppelin, Wishbone Ash, Atomic Rooster či Blackfoot, tomu túto placku vrelo odporúčam. Pozitívnym znakom je vobec nie tuctový spevák Mirek Jech s vysokým správně chrapľavým hlasom. Okrem toho, úžasný, takmer všadeprítomný hammond dotvára potrebnú atmosféru, pričom ho v prípade potreby zdatne obsluhuje gitarista paul Kowacz (zjavne milovník blues rocku). Nismie chýbať ani bublajúca Mechyho basa a živelné bicie Radka Horníka (občas sice uletí při brejkoch, ale všetko je v rámci celkového výrazu odpustiteľné). Vždy som tak trochu závidel Čechom, že majú k takýmto žánrom bližšie jako my a je to tak už len z hľadiska ich tancovačiek, kde hrávali a zrejme stále hrajú živé rockové kapely namiesto dídžejov. Je to pekné, že stále existujú podobne zameraní muzikanti a nesú naďalej vo svojej tvorbe ducha hardrockovej minulosti.
hodnocení: 7,5/10

autor: Karol Gerba
zdroj: Rock planet

Red Baron Band v Rock Cafe | 8.4.2008

V táboře hardrockové kapely Red Baron Band se poslední dobou stále něco děje. Na konci března skupina odehrála dva koncerty s excelentním britským bluesovým kytaristou Danny Bryantem, který na druhém vystoupení pozval kytaristu RBB Paula Kowacze na podium ke společnému jam session. Kapela má ale další plány a tak 15. dubna v pražském Rock Cafe bude nahrávat koncert jak v audio tak i ve video podobě. Na tento koncert si při příležitosti nahrávání můžete zajít zdarma, začátek akce je naplánován na 20.30h. Součástí koncertu bude video projekce. Na duben má RBB náplanovaný ještě jeden velký koncert společně s americkou skupinou Twin Dragons, jejíž členové mají na kontě úctihodnou spolupráci s umělci jako Tony Martin, Venom, Savoy Brown, J.L. Turner a další. Speciálním hostem Twin Dragons bude zpěvák Eric Martin, člen další slavné skupiny Mr. Big. Koncert proběhne 25.4. v pražském klubu Exit Chmelnice od 20h.

zdroj: Hudební scéna.cz

RED BARON BAND – Jediná cesta | 27.9.2007

Inu, to se tak někdy věci schumelí… Zkrátka jsa velký příznivec stylu zvaného už po celá desetiletí hard rock dolehly ke mně, zásluhou jejího manažera Jerryho, až letos tóny po všech myslitelných stránkách obrovsky talentované pražské formace RED BARON BAND, která se krom nepřeslechnutelných vlivů i jiných žánrů včetně blues tímto stylem ponejvíce zaobírá. A ihned mě ony znamenité tóny oslovily, a to tak, že mocně. Vstřebal jsem její prozatím tři vyšlá alba, kdy především to poslední, loni vydané „Music Must Change“ (viz recenze na jiném místě), mě jak se tak říká totálně dostalo, načež jsem se tedy nemusel vůbec rozhodovat o pořízení s kapelou následujícího rozhovoru. Z něho je možné se dozvědět takřka vše v danou chvíli podstatné, přičemž jsem se s Mirkem Jechem (zpěv, harmonika), Paulem Kowaczem (kytara, zpěv), Jiřím G. Rubešem (baskytara) a Radkem Minerem Horníkem (bicí), kdy tedy chyběl toliko Vilém Mikyška (hammondové klávesy, zpěv) nějak nemohl shodnout, jak si můžete také přečíst, v názoru na výkladu pojmu retro rock ve vztahu k tomu, co oni dělají. Dle mých rozlišovacích schopností, jakkoliv je zahraná v podstatě svěže moderně, se ona muzika ohlíží zpět, evokuje rocková 60. a 70. léta, připomíná jejich existenci, čerpá z nich, navazuje na ně a rozvíjí je, pročež si nemohu pomoci, ale pojem retro rock mi k nim padne jako ulitý. Ale to je věcí názoru, kdy záleží na úhlu pohledu.

Stanovili jste si tehdy v roce 1993, kdy jste začínali, á priori nějaké ambice, s jakými jste do toho šli?

Radek: Vyprodat Wembley.
Paul: Založit nejslavnější kapelu na světě, většina lidí o tom snila a když tvrdí, že ne, tak jim nevěřte.

Ve vašich raných počátcích, kdy jste se ještě jmenovali Burning Ray, jste se oddávali tvorbě výsostně instrumentální. Nebyli zpěváci, nebo vaše prvotní hudební záměry byly ještě poněkud jiné?

Paul: Zpěváků bylo vždy málo a my jsme chtěli hrát a tak nezbylo nic jiného než to utáhnout instrumentálně. Už od začátku byla touha pořád hrát a dělat nové věci.
Radek: Zpěváci jsou v naší vlasti kapitola na slohovou práci, my jsme ovšem kapela klikařů.

Jako kapela působíte už 14 let, přičemž už v roce 1995 jste nesli jméno Red Baron. Jak si vysvětlujete, že i navzdory tomuto už poměrně dlouhému času nejste na české rockové scéně zase až tak moc exponovaní?

Jirka: Je to dáno s největší pravděpodobností tím, že kapela vznikala přesně v době, kdy měl v našich zemích hardrock z hlediska trendu odzvoněno… Do značné míry se na tom podepsali i dramaturgové klubů a festivalů. Pozoroval jsem to s velikým zděšením jakožto tehdejší člen další hardrockové kapely Achilles. Od konce 80. let až zhruba do roku 1994 jsme hráli poměrně úspěšně a často, ale pak náhle, jako když utne, se na hardrock začalo pohlížet až téměř s opovržením. Nikoho už nezajímaly hammondky a moogy, změkčovaly a příliš komplikovaly muziku, přišla doba kytar, vše se zjednodušilo, vytratila se poetika a melodičnost, zmizely skutečné emoce… A tak je to víceméně až dodnes. I když…
Mirek: Tak tohle myslím souvisí s fungováním hudebního průmyslu v Čechách, což je otázka na hodně dlouhou debatu. Probral bych to v hospodě…
Radek: Potřebovali bychom člověka, říkejme mu třeba manažer, který v tom umí chodit, neboť nám tato stránka věci zkrátka nejde. Momentálně se to s jedním rýsuje nadějně, ale abych to nezakřikl tak raději mlčim.
Paul: Je to dané spoustou okolností, jednak v kapele bylo několik osobností, které to v hudbě nechtěli nikam pořádně dotáhnout, protože to obnáší poměrně dost tvrdou a náročnou práci, která zabere hodně času. Pak měla skupina dost velké štěstí na manažery, kteří byli neschopní něco zařídit. Myslím, že oba tyto problémy se nám podařilo vyřešit, a tak doufáme, že to přinese své ovoce.

Retro rock, kterým se dle mého názoru prezentujete, mi jako příznivci rockové muziky především 70. let fascinuje, ale nedomníváte se, že jde právě o muziku především pro staromilce, vždyť už jenom ty tóny klasických „hammondek“, a že tudíž nebude jednoduché oslovit širší rockovou veřejnost?

Jirka: Nejsem si jist, že pojmenování retro rock je tu zcela namístě. Hrajeme muziku přesně tak, jak ji cítíme, bez ohledu na současné trendy a děláme to, jak nejlíp umíme. A to nejde bez těch nejlepších nástrojů, mezi něž hammondky nesporně patří. Nemyslím si, že by z hlediska bezprostřednosti a vřelosti mohly digitální nástroje předčít ty klasické, elektromechanické, či analogové… Takže nejde o žádný retro rock, je to v podstatě rock 21. století hraný srdcem na klasické, časem ověřené nástroje, při použití přirozených, a tudíž i nadčasových hudebních postupů. Sdělení našich skladeb mi připadá naopak velmi současné a moderní, snad až rovněž nadčasové, koneckonců jako hardrock potažmo blues sám. O oslovení širší rockové veřejnosti se vůbec neobávám, na naše koncerty chodí posluchači širokého věkového spektra, od teenagerů až po důchodce. Jen jich není tolik, jako třeba na hiphopových akcích. Ale to už je spíše dáno mentalitou, neschopností či neochotou vnímat něco navíc.
Mirek: Mně se moc nelíbí označení „retro“. Je sice pravda, že hard rock má, alespoň jak se dnes zdá, svůj zenit za sebou, ale je to stále živá muzika. Ikony hard rocku stále koncertují a říká se snad o nich, že hrají „retro“ styl? Myslím, že hard rock je jednoduše hudební styl, který zkrátka dnes neposlouchá tolik lidí, jako kdysi. Ale co si budeme povídat, lidi jsou obecně většinou snadno zmanipulovatelné subjekty a rozhodně to nejsou oni, kdo vybírá současný hudební trend. Kdyby se několik mediálních a hudebních magnátů domluvilo, bude během roku zase světu vévodit hard rock. A oslovení širší hudební veřejnosti s tím úzce souvisí. Hard rock dnes zkrátka „nefrčí“.
Paul: To je otázka, například na našem profilu na stránkách „Banzone“ je zaregistrovaná devadesátiprocentní základna fanoušků od 16 do 25 let, hodně podobné je to i na stránkách „My Space“. A to samé se dá říct i o koncertech, chodí sice i starší, ale rozhodně jich není většina. Když hrajeme na nějaké festivalu, kde nás větší část publika slyší poprvé, vždy to dopadne hodně pozitivně. Spíš je to obecně vžitá představa o tom, že tahle hudba už je mrtvá, že lidi už nemají zájem. Proč si to samé nikdo nemyslí o blues nebo jazzu?

Dle poslechu vašich nahrávek soudím, že používáte klasický analogový zvuk, nebo se snad mýlím? A pokud je tomu tak, je důvodem to, abyste zdůraznili své retro hudební zaměření?

Jirka: Tak na tuto otázku jsem již v podstatě právě odpověděl. Používáme, pokud je to alespoň jen trošku možné, to nejlepší, co lze použít a využít. Tedy analogové nástroje a přístroje, dá-li se to tak zjednodušeně říci. Dávají znatelně vřelejší a „upřímnější“ zvuk a dokáží až k posluchači přenést naše emoce, naléhavost sdělení. Jejich ovládání, transport i údržba jsou samozřejmě daleko komplikovanější, ale nejsme lenoši. Něco za něco. Takže opět nejde o retro, ale do značné míry o nutnost.
Mirek: Nevím, jak ostatní, ale můj postoj k analogu je nejspíš typu „stará poctivá práce“. Je to spíš srdeční záležitost, než výsledek nějaké logické úvahy. Ale u hudby jde koneckonců především o pocity…
Paul: Ano, analog používáme od nástrojů až po záznam, jak jen to jde, tak se snažíme o nahrání zvuku přesně tak, jak zní na živo. Je to sice ta nejdražší cesta, ale taky ta nejpoctivější. Digital požere spoustu pocitů a zvuků a je to takový studený, nic pro nás. Lepší, když je tam atmosféra a magie. Ve světě i u nás je opět velký zájem o analogovou techniku a nástroje a největší světová studia jí chytře nikdy nerozprodala.

Á propos, sound díla „Music Must Change“ mi oproti počinu „In The Light“připadá dynamičtější a soudržnější. Cítíte to taky tak?

Radek: Přesně.
Jirka: Je to skutečně tak. „Music Must Change“ je opravdu více kompaktní. Je více „písničkové“, tudíž tak chtě nechtě musí působit. Další, v současnosti již připravované album, na tom bude ještě lépe…
Mirek: „Music Must Change“ je můj první počin v kapele. Nahrávat se začalo několik týdnů po mém příchodu. Nechtěl bych tedy, aby to vypadalo, že nějak přeceňuji svůj přínos, koneckonců jsem se na albu koncepčně nijak nepodílel, ale „Music Must Change“ je fakt nejlepší. Důvodem bude asi i to, že se ve svém pojetí netříštilo díky odlišným vlivům. Nebudu to dál rozpitvávat, ale souvisí to s odchodem Honzy Holečka, kterého mimochodem považuji za skvělého zpěváka a muzikanta.
Paul: Ano, to je pravda. Každý se učí a i my už o tom jak udělat lepší nahrávku víme daleko víc než v dobách „In The Light“. Nad zvukem „Music Must Change“ jsem nakonec převzal otěže společně s Radkem a byl to krok vpřed. V dobách „In The Light“ do toho kecalo moc lidí a výsledek není tak kompaktní. Další fakt je ten, že „Music Must change“ se točilo v akusticky lepších prostorech. Vždy je to taky o penězích.

Používáte vcelku bohatá aranžmá, avšak jak vznikl nápad využívat dechovou nebo smyčcovou sekci, které dle mého cítění k vaší muzice náramně sedí, ačkoliv na opusu „Music Must Change“ jste oproti jeho předchůdci „In The Light“ ty „dechy“ poněkud upozadili…

Jirka: Je to opět otázka vřelosti a rozšíření možností z pohledu vyjádření pocitů a nálad. Smyčcová a dechová sekce tyto možnosti značně rozšiřují. Rovněž aranže lze mnohem více rozvinout. Kapela získává „soulový“ nádech. Nic by se však nemělo přehánět, a proto i ten ústup na „Music Must Change“.
Mirek: Na „In The Light“ je, jak to vidím já, dechů až moc, navíc ne zrovna citlivě namíchaných. Asi k tomuto závěru došli i ostatní. Jelikož jsem se nepodílel na aranžích, nemůžu toho o tomto tématu o moc víc říci, ale střídmější použití dechů je podle mého názoru dobré i z toho důvodu, že na živých koncertech sebou dechovou sekci většinou nemáme, takže album se tak víc přibližuje skutečnosti.
Paul: Experimentování s obsazením nástrojů najdeš na všech deskách naší kapely a „In The Light“ bylo v tomto směru takovým vrcholem. Na „Music Must Change“ jsem si poprvé sám vyzkoušel aranžování dechové sekce, ale nechtěl jsem to s ní přehnat. Záměr byl spíš nechat vyznít kapelu hodně podobně jako na živo. A taky byl prostor pro jiné nástroje, které RED BARON BAND ve zvuku neměl, jako elektrické housle nebo vibrafon.

Z vašich alb je cítit spousta odkazů, ponejvíce slavných klasických hard rockových kapel, a to ať už britských či zámořských. Kterými však se vy sami cítíte být nejvíce ovlivněni?

Jirka: Myslím, že jsme ovlivněni úplně všemi, které jsme kdy měli možnost slyšet či dokonce i vidět. Většina z nich však zanikla již v průběhu 70. let. V mém případě nejde ani tak o konkrétní kapely, jako spíše o obecně obrovské nasazení a naléhavost, s jakým naši předchůdci svoji muziku, zejména na pódiích, prezentovali. Dalo se jim věřit. Dnes o tomto v muzice pochybuji…
Mirek: Můj hudební záběr není omezen jen na hard rock, takže ty vlivy byly z různých stran. A jelikož v kapele zpívám, omezím se na ty pěvecké; v první řadě Robert Plant. Nesnažím se zpívat jako on, myslím, že mám i jiné dispozice, ale co se prožitku a energie v přednesu týče, je to u mě vzor číslo jedna.
Paul: Nechceme se nikomu podobat, ale samozřejmě se do naší muziky promítá to, co posloucháme. Ale je toho takové množství, že nevím, co jmenovat. Spíš to ale sledujeme po aranžerské stránce. Od klasické hudby přes jazz, folk, blues, rock, art rock, jazzrock, po hard rock, je toho hodně.

Jak velkým přínosem je pro kapelu zpěvák Míra Jech, jenž před pracemi na „Music Must Change“ vystřídal Honzu Holečka?

Radek: Nechci zabíhat do detailů, ale velkým.
Jirka: Míra je na dnešní poměry na naší hudební scéně velice charismatickou postavou, se vším všudy. Tedy i se svými sklony k bohémství a problematickou ovladatelností. Ale to je právě to, co z něj dělá charismatického frontmana. Pro kapelu je důležité, že pokud se Míra rozhodne jít do něčeho naplno, bezezbytku tak učiní. Cítím, že v poslední době se tak děje stále častěji, což se znatelně projevuje na stále rostoucí „nadupanosti“ našich koncertů. Míra je kromě skvělého zpěváka rovněž zručným instrumentalistou. Takže rozhodně nikterak nepokulhává za svým předchůdcem Honzou Holečkem, o jehož kvalitách rovněž nepochybuji.
Paul: S Mirkem taky začal rychlejší proces tvorby nových skladeb, já mám rád, když se pořád děje něco nového. Tak tedy díky Míro.

Kterak vznikla ona vaše koncertní spolupráce se slovutným slovenským mágem klávesových nástrojů Mariánem Vargou? Přeci jenom jeho muzika je posazená trochu jinde než ta vaše, ačkoliv vaše inspirace v progresivních rockových kapelách je také nabíledni.

Radek: Byla to náhoda nebo nebyla? Je vůbec něco náhoda? Nevím.
Paul: Když jsem se dozvěděl, že bude mít Marián Varga koncerty ve „Vagonu“, tak jsem začal přemýšlet, jak to s ním spojit. Nakonec po dohodě s jeho manažerkou to dopadlo dobře a „Vagon“ byl na dva dny náš.

Došly patřičného využití pohyblivé obrázky ke skladbě „Remedy“ a co jejich vznik kapele dal?

Jirka: Myslím, že ano. Spojení dobré muziky s obrazem může umocnit dojem. Klip k písničce „Remedy“ proběhl v několika televizích a pomohl tak dostat se Redbaronům do širšího povědomí. Dodnes je možné jej vcelku pravidelně zahlédnout i v zahraničí. Brzy k němu přibude klip další, a to k písničce “Music Must Change“. Radek: Patřičného určitě ne. Kapele daly naopak jistou zkušenost, ale to je interní a tajné. Takže pšššt. Paul: Já k tomu doplním, že na internetu klip stahuje poměrně hodně lidí především z našich stránek.

Už má kapela tak nějak všeobecné představy o podobě své nadcházející nové desky?

Radek: Nevím, co si představuje kapela, já to vidím jasně. Bude ještě lepší, než vše co jsme doposud vytvořili. A běda jim, jestli mi to nepůjde.
Jirka: Materiál na novou, v pořadí již čtvrtou, desku je již připraven a jediné, co smím v tuto chvíli prozradit, je to, že bude ještě lepší, než ta předešlá a že bude nepatrně psychedelická. Prostě opět tak, jak to cítíme.
Mirek: Před časem jsme plánovali zkomponovat rockovou operu. Z různých příčin jsme od tohoto projektu prozatím ustoupili. Myslím, že další deska by mohla být něco jako The Best z neuskutečněné, nebo ještě lépe fiktivní rockové opery. Náznak příběhu, jehož některé části chybí a posluchač si je musí domýšlet. Třeba by to byl hezký odrazový můstek k dokončení našeho původního úmyslu…
Paul: Většina desky bude vznikat v našem studiu, které právě budujeme. Nových skladeb máme hodně a tak trochu to bude koncepční deska. Věřím v to, že zvukově bude ještě lepší než ta poslední.

Nedá mi to, abych se vás nezeptal, protože koho jiného když ne vás, co říkáte na skutečnost, že se byť k jedinému koncertu, a to v Londýně, sejdou legendární Led Zeppelin?

Radek: Jestli tam nebudu hrát, tak se alespoň podívat, co?
Jirka: Čas od času se takové věci dějí. Myslím, že něco obdobného se stalo zhruba před 20 lety. Nevěřím však, že by se to mohlo byť jen přiblížit zážitku z koncertů Led Zeppelin na počátku 70. let v původní sestavě. Byla zcela jiná doba a lidé i jejich hudbu vnímali jinak. Máme v plánu se na koncert podívat, ale nemám žádná očekávání, neboť nechci být zklamán. Prostě se zaletím podívat na koncert skvělých muzikantů, kteří zahrají něco z repertoáru bývalých Led Zeppelin.
Mirek: Jedu tam.
Paul: Pojedeme všichni, o tom není co diskutovat.

Co můžete na závěr prozradit o postavě Červeného barona, podle něhož jste si dali jméno?

Radek: Tak to je téměř nemožné, neb jeho postava je latentní. Poslední pokusy ovšem ukázaly, že dojde-li ke kulovému blesku v jeho těsné blízkosti, na 0,315 pikovteřiny lze tuto postavu spatřit.

Autor: Vratislav Šantroch, Whiplash magazín

RED BARON BAND – Chceme teď udělat desku, která bude na úrovni Abbey Road | 05.6.2007

Jestli nyní máme v republice kapelu, která by se dala označit za hard rockovou špičku, tak je to jedině RED BARON BAND. Jejich post nedávno potvrdila výborná deska „Music Must Change“. Do duše jsem nahlédl kytaristovi Paulovi.

Zdravím tě! Dovol, abych ti na začátek poblahopřál k vaší povedené novince „Music Must Change“. Jaká je celková spokojenost?

Ahoj. Jsme spokojení a myslím, že se nám povedla deska, která drží pohromadě a jsou na ní pěkné písničky.

Některé skladby znali fanoušci již ze singlů. Jak dlouho vznikal materiál na novinku a jak dlouho jste desku točili?

Natáčení proběhlo během 11.dní od srpna 2004 do srpna 2005, zbytek zabralo míchání a hlavně mastering, který jsme pořád dělali znovu a znovu. Nakonec to trvalo tři roky. Písničky „Like A Fool“, „Music Must Change“, „I´m Gonna Be Your Star“ jsou z roku 2002, z té doby je i instrumentální verze „Here Comes The Night“, kterou jsme hrávali na koncertech ješte s Honzou Holečkem. „Burning Ray“ jsme původně natočili na session k desce „In The Light“ v takové prapůvodní verzi pod názvem „Come On Closer“. Pak jsme jí později společně s Mirkem předělali do dnešní podoby. Zero For Ever jsem napsal asi v roce 1995 a byla to jedna z věcí, kterou jsme chtěli po letech uvést na pravou hardrockovou míru. „Pictures From The Highway“ vznikla během natáčení desky v roce 2004. V té době jsem taky použil můj starý riff, po takovém silnějším životním zážitku a vzniknul z toho „Brother“. „Remedy“ vznikla myslím v roce 2003 pro kapelu The Way, kde jsem tehdy taky hrál. Po tom co jí kapela nepřijala, jsem jí po předělání použil pro RBB a myslím, že se to vyplatilo. Na desku se nedostala instrumentální věc „Birds Dance In The Short Forest“, která asi vyjde v budoucnu jako „B strana“ některého singlu.

Můj favorit je „Zero For Ever“. V jaké pecce vidíš ty jasný vrchol „Music Must Change“?

Vedle „Zero For Ever“ si myslím, že to je ještě „Brother“.

Na albu je slyšet stále hodně dechů, ale přesto ustoupily proti minulé nahrávce mírně do pozadí. Čím to?

Na „In The Light“ se nám to vymklo kontrole, bylo to trochu jako nějaký trip. Všechny ty dechy, smyčce a další věci. Dnes bych to dělal trochu jinak, ale tak to prostě bylo. Na „Music Must Change“ už jsme chtěli víc udržet tu desku jako kompozici a bylo tam ve vzduchu takové to pravidlo, že míň je někdy víc.

Na desce se objevil nový zpěvák Míra Jech. Jaké hlavní rozdíly vidíš mezi ním a Honzou Holečkem?

Každý je úplně jiná osobnost, nechci se moc pouštět do srovnání, je to jako by jsi míchal jablka s hruškama . Jiné povahy, jiný přístup k práci a odlišná barva hlasu. Navíc Honzu Holečka jsem neslyšel naživo zpívat už několik let. Důležité je, že Mirka v pohodě přijalo naše publikum a že do kapely zapadnul.

Dá se brát „Music Must Change“ jako pocta rockové hudbě sedmdesátých let?

V podstatě ano. Je to hard rock 21. století, který vychází z hudby 70. let. Je to vývoj hudebního směru, kterému se říká hard rock. Poslední koncerty kapela zní ještě jinak, je to neustálej vývoj.

Na klip jste vybrali úvodní věc „Remedy“. Proč padla volba zrovna na tuhle skladbu? Myslím, že deska obsahuje lepší kompozice.

Pilotní věc musí splňovat několik požadavků. Musí mít rozumnou délku, a taky musí být přímočará. To je důvod proč mají dodnes takový úspěch skladby jako Smoke On The Water, Paranoid nebo All Right Now. Rád se spletu a za deset let zjistím, že nejžádanější je „Zero For Ever“. „Remedy“ má velký ohlas na koncertech a to byl taky jeden z důvodů, proč padla volba zrovna na ní.

V čem vidíš největší rozdíl mezi novinkou a předcházejícími alby?

O moc lepší kompaktní zvuk celé desky, celková soudržnost desky a dobré písničky. Je to nový začátek tvorby kapely.

Na kdy je plánovaná nová deska a v jakém bude duchu?

Jednu novou akustickou písničku už máme nahranou a jmenuje se „Goldenboy“. Teď trochu čekáme až dodělám analogové studio, kde budeme točit podstatnou část nové desky. Pravděpodobně začneme někdy v létě. Budeme ještě víc experimentovat se zvukem. Před nějakým časem byla v kapele idea, že nová deska bude něco jako rocková opera. Z toho pak sešlo ale já jsem na základě toho složil asi patnáct věcí, které drží pohromadě. Pak jsou tu další věci, které už hrajeme naživo jako „I Don´t Belive You“ nebo „Gambler“ a ty fanoušci už nyní chtějí mít na cedéčku. Taky máme rozdělané výborné novinky s Vilémem a spoustu dalších v šuplíku. Chceme teď udělat desku, která bude na úrovni Abbey Road nebo Dark Side Of The Moon. Dostanou se tam jen ty nejlepší věci co budeme mít. Kdy tu desku ale doděláme je ve hvězdách.

Jaké kapely jsou vám inspirací?

Posloucháme toho spoustu a spíš si všímáme různých aranžerských a zvukových triků než konkrétních riffů a melodií. Největší přízeň RBB mají Led Zeppelin, Bad Company, Grand Funk Railroad, Beatles, Who, Deep Purple, Zappa, Lucifer´s Friend, Pink Floyd, Yes, Cobham, Trapeze, Return To Forever, Ray Charles a spousta dalších.

Vím, že máš rád různé progresivní a méně známé kapely ze sedmdesátých let. Které desky se ti točí v přehrávači nejčastěji?

Frumpy – By The Way, Lucifer´s Friend – Where The Groupies Killed Blues, If – 3, James Gang – Bang!, Livin´Blues – Bamboozle, Gracious – This Is Gracious, Amboy Dukes – Call of the Wild a zase ještě hromada dalších….

Sleduješ i nové nahrávky starých kapel?

Ano, ale u některých kapel už to nemá význam. Co je ale opravdu dobré, jsou poslední věci Roberta Planta, The Who, J.P. Jonese, Page a Planta.

Teď pár vyjádření k následujícím pojmům: The Doors

Z mého pohledu na poměry 60-70. let dost přeceněná kapela. V dnešní době ale nadprůměr. Nejlepší jejich deska je L.A. Woman.

The Beatles

Nejlepší kapela, ta jejich skladatelská invence je prostě neuvěřitelná. Nejraději mám Abbey Road.

Deep Purple s Ianem Gillanem

Mám všechny desky DP do roku 1976 včetně všech živáků a spousty pirátů. A je neuvěřitelné, jak ta kapela hrála naživo, ty jejich improvizace jsou vetšinou naprosto famózní. S Gillanem mám hodně rád takovou vcelku nedoceněnou desku Who Do We Thing We Are, zajímavé by bylo, jak by to znělo s Gillanem po roce 1973.

Deep Purple s Davidem Coverdalem

DP s Coverdalem jsou pořád špičková kapela a je zajímavé jak 70. léta byla plná výrazných osobností. Jenom do DP přišel, Coverdale, Hughes, Bolin a pořád to mělo návaznost a přitom to bylo originální zase trochu jinak.

Atomic Rooster

Výborná skupina a taky dost nedoceněná. Kapela ustála různé zásadní personální změny a přesto stále měla originální sound.

Woodstock

Nejspíš to byl slušnej festival ale ještě víc mě bere festival The Isle Of Wight. V roce 1970 na něj muselo přijet kolem 600 000 lidí lodí, protože se konal na jednom anglickém ostrově. No a tam hrálo ještě víc akčních hrdinů něž na Woodstocku.

Heavy Metal

Dostávám pravidelný ušní průplach od Jurgena z Uprise s kterým pracuju, ale nejvíc mě oslovuje klasický metal jako Iron Maiden, Metallica nebo kapely, které navazují na Black Sabbath.

Má RBB ambice i v zahraničí?

Chtěl by, ale s managery v této republice je to příběh pro hodně smutný film.

Znáš vůbec nějakou místní kapelu, která by vám mohla konkurovat?

Domívám se, že momentálně tu nikdo nehraje hudbu ovlivněnou klasickým hard rockem v podobě, jak to děláme my. Je tu pár kapel, které ovlivnila spíš vlna art rocku 70. let. Navíc v naší muzice jsou občas přesahy do folkrocku nebo jazzrocku.

Co vlastně říkáš na českou rockovou scénu?

Nějak pozorně jí zrovna nesleduju, ale jeden osobní objev mám, je to kapela Gaspar Pollack.

Na závěr se tě musím zeptat, jestli tě někdy nemrzí, že jsi se nenarodil o několik desítek let dřív, v nějaké rocku zaslíbené zemi…

No zní to lákavě, ale zase bych se asi nepotkal v životě s těma lidma, co jsem potkal a to by byla škoda.

zdroj: Metalforever

Recenze: RED BARON BAND – The First Album | 03.4.2007

Jestliže nová deska „Music Must Change“ je ve znamení toho nejklasičtějšího hard rocku ve stylu DEEP PURPLE nebo URIAH HEEP, předešlá „In The Light“ koketovala s folkovou lehkostí přelomu šedesátých a sedmdesátých let, tak debut „The First Album“ byl svým způsobem ten nejklasičtější rock´n´roll. Již tehdy ale míchal několik elementů, ze kterých kapela převážně dnes vaří.
Melodická „Stone“ navodí správnou atmosféru. Velmi pěkná předehra. Dětský hlas (který mi po x tém poslechu pěkně pije krev) v „I Wanna Be A Rock´n´Roll Singer“ otevře bránu do celého rockového cirkusu. Hned úvodní riff je sice Angus Young přes kopírku, ale písnička šlape dobře. Ian Hunter se evidentně ještě také hledal a spíše se spokojil s polohou ala Bon Scott. Připomíná ho dost silně a ve spojení s kytarou zní RED BARON BAND občas spíše jako kvalitní duplikát AC/DC. To platí pro celou desku. „Water“ je bluesovější věc, ale v této poloze se baroni cítí dobře. Slyším náznaky FREE, což není samo na škodu. „Coda“ je instrumentální mezihra. Nic víc v tom nehledat. „Waiting For The Dying“ konečně představuje vysoký standart, na který jsme dnes u této kapely zvyklý. Krásná melancholická a křehká atmosféra, lahodná flétna sice může stylem hry připomenout JETHRO TULL, ale bez ní by to ztratilo to kouzlo. Krása… Kdo tvrdí, že nejlepší LED ZEPPELIN byli na třetí desce, která byla z poloviny akustická, tak jistě bude slintat nad „Real“. Příjemná věc, která skvěle evokuje již zašlé časy. Jo, tenkrát desky zněly tak neuvěřitelně uvolněně. Kde je dneska ta svoboda a spontánnost? „Reserved“ je pouhé ticho, moc nechápu význam. „Livin´ Behind The Jail´s Door“ opět mírně upozorní na AC/DC, ale už to není tak markantní, jako v případě úvodního songu. „Where Did You Go“ pokračuje v tradici „Real“. „I´m Just A Liar“ je skvěle našlápnutá tvrďárna se zajímavě bublající basou. Skladba se největším hitovým potenciál z této nahrávky. „I Feel So Alone“ je dojemná baladička s krásným klavírem. Sice si občas vzpomenete na závěrečné titulky filmu Robin Hood, ale věřme, že chlapi tenkrát Bryana Adamse ve zkušebně tolik nedrtili (smích).
„The First Album“ má určitou snahu o stylovou rozmanitost, ale ve finále zní ze všech nahrávek RED BARON BAND nejmíň pestře. Už tenkrát ale bylo jasné, že se nám tu narodila kapela, která ví, co chce a nebojí se zatím jít. Ze srdcí muzikantů sálá láska ke staré dobré rockové hudbě a to jejich muziku hodně ovlivňuje. Doufejme, že tedy ještě nějaký ten pátek nevyhasne. Těším se na další kroky těchto sympaťáků.
Venca
8/10

zdroj: Metalforever

Varga slavil s Rudým Baronem | 30.3.2007

Legendární slovenský varhaník Marián Varga oslavil šedesáté narozeniny! A při té příležitosti si pozval do legendárního pražského klubu Vagón nadějnou hardrockovou kapelu Red Baron Band.
„Vždycky jsme chtěli být konfrontováni s hudební legendou 70. let, protože právě hudba této éry v nás zapustila hluboké kořeny,“ tvrdí členové Red Baron unisono. „Jsme moc rádi, že si Varga vybral právě nás, a jsme ještě radši za fanouškovský ohlas, který nás donutil přidat s Vargou ještě jeden koncert,“ pyšní se kapela.

zdroj: denník A-ha

Red Baron Band slaví s Vargou | 27.3.2007

PRAHA – Hardrocková skupina Red Baron Band se poslední dobou těší mnoha úspěchům. Nedávno vydala již třetí desku Music Must Change, ze které klipová Remedy již čtyřikrát za sebou vyhrála internetovou hitparádu. Zítra se kapela představí v pražském klubu Vagon na Národní třídě společně s legendou slovenského rocku, vynikajícím varhaníkem Mariánem Vargou, který oslaví 60. narozeniny. Pro velký zájem diváků je další koncert s Vargou přidán i na pozítří.
Minulou sobotu se skupina Red Baron Band probojovala do finále hudební soutěže kapel Líheň 2007, které se odehraje 12. dubna v ostravském klubu Templ. Další píseň z nové desky se dostala na kompilaci největších hitů rádia Oasis, některé z těchto písní kapela zveřejnila zdarma na stránkách www.redbaronband.com. Red Baron Band ale není žádný nezkušený nováček a má za sebou koncertní i studiovou spo-lupráci s legendami českého rocku i jazzu, jako jsou zpěvačka Zuzana Michnová, klavírní virtuos Emil Viklický nebo vibrafonista Radek Krampl z ASPM.

zdroj: denník A-Ha

Red Baron Band | 26.3.2007

Hardrocková skupina Red Baron Band se poslední dobou těší mnoha úspěchům, nedávno vydala již třetí desku Music Must Change z které klipová Remedy již čtyřikrát za sebou vyhrála internetovou hitparádu. Minulou sobotu se kapela probojovala do finále hudební soutěže kapel Líheň 2007 které se odehraje 12.4. v ostravském klubu Templ. Další píseň z nové desky se dostala na kompilaci největších hitů rádia Oasis, některé z těchto písní kapela zveřejnila zdarma na stránkách www.redbaronband.com Ve středu se kapela představí v pražském klubu Vagon na Národní Třídě společně s legendou slovenského rocku vynikajícím varhaníkem Mariánem Vargou, který oslaví 60. narozeniny. Pro velký zájem diváků je další koncert přidán i na čtvrtek.
28.3. Vagon Praha 1 – Marián Varga + Red Baron Band
29.3. Vagon Praha 1 – Marián Varga + Red Baron Band
30.3. Blues Rock Praha 5 – Red Baron Band, Doors Revival, Castaway (SK)
31.3. Vagon Praha 1- Red Baron Band, Kouř, Castaway (SK)

zdroj: Metalforever

Red Baron Band vydají třetí album | únor 2007

Hardrocková skupina Red Baron Band vydává nové v pořadí již třetí album Music Must Change. Jako i v minulosti je na albu několik zajímavých hostů. Pod pokličku nového alba můžete částečně nahlédnout v sobotu 3. 2. při poslechu pořadu Rock time ČRo Plzeň, kde budou uvedeny dvě ukázky z nového alba.

zdroj: Rock and Pop

Líheň se poprvé konala ve třech klubech | 10.02.2007

HAVÍŘOV/OSTRAVA – Ve čtvrtek se poprvé konala soutěž amatérských hudebníků Berentzen Líheň současně ve třech klubech na Ostravsku. Publikum Jazz clubu v Havířově, Templu v Ostravě a Music clubu v Bohumíně mělo co poslouchat. Úroveň všech kapel byla nadmíru vysoká a rozhodování pro porotu jedno z nejtěžších. V havířovském Jazz clubu zvítězili jeseničtí Mimostojící, Music Bar v Bohumíně ovládli Red Baron Band z Prahy a z prvenství v historicky prvním kole Líhně na Stodolní v klubu Templ se radovala kapela Love Gangsters z Českých Budějovic. (bgf)

zdroj:Moravskoslezký denník

TISKOVÁ ZPRÁVA č.k 6. ročníku soutěže amatérských hudebníků Berentzen Líheň | 10.02.2007

Boj v Bohumíně se zásluhou chřipkové epidemie smrsknul na dva soupeře, přesto to neznamenalo jednodušší práci pro porotu. „Red Baron Band z Prahy nás vtáhnul do období hippie a to nejen nástrojovým obsazením. Dying Passion z Olomoucka se zase nesli na dnes populární metalové tvorbě s ženským vokálem. Obě kapely byly výborné, ale díky větší nápaditosti nakonec vyhráli Rudí Baroni,“ ohlásil z bohumínského klubu Slonina.

autor: Viking agency
zdroj:Whiplash

RECENZE: RED BARON BAND – Music Must Change | únor 2007

Music must change, Red Baron Band však i na svém třetím albu a s novým zpěvákem zůstává pevně zakotven v raných sedmdesátých letech, zlaté éře hardrockových kapel s Hammondkami. Taková stylovost rozhodně není na škodu – je sympatické, když někdo ignoruje módní trendy. Horší to už je s kvalitou samotných písní. Ne, že by byly špatné, to jistě ne, ale posluchače nutně napadá řada srovnání, ve kterých není lehké obstát. Na druhé straně je třeba kvitovat propracovanost písniček a efektivní využití řady hostujících muzikantů. Je to poctivá deska, na koncertech to ale stejně funguje lépe.
Zlatý hřeb: Zero For Ever
Zní to jako: hard rock klasického střihu
Body: **** 4 ze 7 (hodnocení muzikus.cz)

autor: Jaroslav Riedel
zdroj:Muzikus

RECENZE: RED BARON BAND – Music Must Change | leden 2007

Na svém aktuálním, v pořadí už třetím, albu „Music Must Change“ dává kapela RED BARON BAND najevo svůj nesouhlas s vývojem hudby a pokouší se naznačit, že všechno podstatné se dělo především v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Nutno podotknout, že se jí její záměr daří plnit a že její argumenty vypadají věrohodně. Hard rock v podání Mirka Jecha – zpěv, harmonika, Paula Kowacze – kytara, zpěv, Mechyho – baskytara a Radka Horníka – bicí totiž zní naprosto přirozeně a svěže. Skupina hraje „těžkou a zaprášenou muziku“, která je sice na první poslech určena výhradně do zaplivaných a zakouřených barů s obsluhou nahoře bez, nicméně to, s jakou něžnou grácií své písně předkládá, ji odděluje od průměrnosti a naopak posouvá mezi výjimečné. Navíc s lehkostí si rozumí také syrově nakřaplý zpěv Mirka Jecha, čímž se vytváří zajímavé „třecí plochy“, z jejichž rozmanitosti „Music Must Change“ rovněž profituje. Už z obalu je patrné, že Červeného barona lze jednoznačně označit za vykutáleného šibala. Tato charakteristika platí bezezbytku. Jenže nikoliv ve smyslu, že by chtěl podvádět a opíjet laciným rohlíkem, ale proto že hraje známou hru s otevřenými kartami, a přesto se mu daří zaujmout a oslovit. Jinými slovy RED BARON BAND, jehož počátky se datují až do roku 1993, rovná se špinavá muzika v ladném provedení.

autor: Petr Bidzinski
zdroj: Whiplash

RECENZE: RED BARON BAND – The First Album | 6.9. 2002

Jsou muzikanti, kterým je jakýkoliv etablovaný žánr příliš těsný a proto hledají nové formy a způsoby muzikantského vyjádření. Vedle těchto „nepokojných hledačů“ existuje však řada těch, kteří se v některém ze zavedených žánrů naopak dokonale našli a cítí, že není třeba provádět žádné experimentální výboje, když skvělé muziky je tu už spousta. Příkladem druhého přístupu budiž nespočet domácích bluegrassových kapel, jež dosáhly ohromující dokonalosti v interpretaci tohoto tradičního amerického stylu.

Svědectví o tom, jak skvěle lze v českých podmínkách hrát i další „nedomácí“ žánry podává první album české kapely Red Baron Band, nazvané prostě „The First Album“ (vydal AVIK 2000). Muzikanti propadli kouzlu a energii klasického hard rocku 70. let. Českým muzikantům učaroval tento žánr dokonce natolik, že ve snaze o autentičnost nejen že zpívají výhradně anglicky, ale dokonce i vystupují pod anglickými „hard rockovými“ uměleckými jmény – Paul Kowacz (kytary, mandolína, sbory), Ian Hunter (zpěv, hammondky, piano, flétny, perkuse), Mechy (baskytara, sbory) a Ray Miner (bicí, perkuse, sbory).

Dlužno hned zkraje dodat, že se pánové za tyto pseudonymy rozhodně nemusí stydět. Když jsem slyšel tuto kapelu poprvé, byli tak dokonale autentičtí, že jsem si chvíli říkal, že to prostě musí být britové nebo alespoň amíci. K jejich prvnímu regulérnímu albu jsem pak proto přistupoval trošku s obavou, jestli se kus té energie ve studiu někde neztratil. Ale mé obavy byly zcela zbytečné. Nejen že koncertní energie na albu ani v nejmenším neubylo, ale navíc se k ní v nápaditých aranžích přidávají všechny další barvy klasického hard rocku.

Album otevírá skladba Stone – „uriášský“ chorál, z něhož se postupně vynořuje hlavní akvizice kapely – skvělý zpěvák a muzikant Ian Hunter. V Hunterových šlépějích se chystá kráčet i jeho syn, protože následující hardrockovou jízdu otevírá právě jeho dětsky nekompromisní sdělení: „I don´t care what my papa says, I don´t care what my mama says, I wanna be a rock´n´roll singer!“.

Ve třetí skladbě nazvané „Water“ se poprvé objevuje další velká deviza kapely a sice hammondky – nástroj zdomácněvší v hard rocku díky kapele Deep Purple. Úvod skladby „Waiting for the dying“ pak patří po jethro-tullovsku hrané příčné flétně. Hunterův hardrockový ječák s doprovodem dvanáctistrunné akustické kytary ve skladbě „Real“ připomene další z naprosto zásadních hudebních (nejen hard rockových) ikon – kapelu Led Zeppelin.

Dalším skvělým zpracováním zeppelinovského odkazu je akustická Where did you go. Přestože Hunter song odpočítá klasicky na čtyři, mandolína s kytarou a perkusemi se tu musí vyrovnat s rafinovaným střídáním 6/4 a 5/4 taktu.

Naopak klasickými hard rockovými peckami pak jsou – vedle již zmíněné I wanna be a rock´n´roll singer – ještě Livin´ behind jail´s door a I´m just a liar. Poněkud netradičním (a snad právě proto velmi osvěžujícím) je v těchto skladbách použití saxofonu hostujícího holanďana Pieter van Houtea.

Celé album zakončuje balada I feel so alone, v níž „osamělého“ Huntera podpoří pouze krásný klasizující klavír (a i ten si Hunter musí zahrát sám :-)). Mezi regulérní skladby se na album vešly i dvě „srandičky“: Coda – zajímavý motivek, který by se klidně mohl stát základem nového songu a Reserved – pět vteřin ticha „rezervovaného“ snad pro krátké posluchačovo nadechnutí před další porcí Red Baronovské muziky.

Zkrátka: Máte rádi hard rock? Zajímá Vás, jak ho lze zahrát „u nás doma“? Nepotřebujete slyšet žádné experimenty, ale stačí Vám „jenom“ skvěle zahraná a zazpíváná muzika? Pokud jste na všechny tyto otázky odpověděli ANO, pak by Vám tohle album rozhodně nemělo uniknout.

Honza Frühwirt – Folktime.cz